Vít Kalvoda a Honza Bartoň (PonavaFest) : Hudba a umění jsou zkrátka hodnoty

PonavaFest si v Brně vybudoval pověst autorsky silné a žánrově odvážné přehlídky, která se vědomě vyhýbá mainstreamu i masovosti. V rozhovoru jeho zakladatelé Vít Kalvoda a Honza Bartoň otevírají témata financování kultury, proměny vstupného, role dotací i dramaturgie, která staví na autenticitě, osobním vkusu a objevování neznámých jmen z domácí i zahraniční scény.

Byl jsem na část jednoho ročníku před pár lety, to jste vybírali vstupné dobrovolné nebo nějak namátkově, vím že jsem byl překvapený z přístupu i benevolence, jak se dívám na plánek festivalu s jednotlivými zónami, vyvíjíte se. Asi byste neřekli, že kultura je zdarma, že?

Vít: Inspirace posunu od hipísáckého žebravého dobrovolného vstupného k pevně stanovenému přišla z MK ČR, kde nám řekli, že festivaly, které mají dobrovolné vstupné, se obecně spíše nepodporují. Trochu jsme s tím bojovali, protože jsme si devět let zakládali na sloganu “bez plotů a bez vstupného”. Tak jsme zavedli relativně povinné vstupné, protože jsme se shodli, že je to tak správnější. Hudba a umění jsou zkrátka hodnoty.

Vstupné jsme ponechali natolik přátelské, že je to oproti ostatním festivalům a vzhledem k programu srandovní - 888 Kč za 3 dny nabité originálním programem… A bez plotů jsme to ponechali, protože ten pocit svobody je k nezaplacení.

Příjem ze vstupného se nám zavedením povinného vstupného téměř nijak nezměnil a logicky přišlo méně lidí. Ale přišli ti správní a hudba přestala hrát úlohu kulisy k pití piva a stala se primárním produktem, který prodáváme. Věříme, že to byl posun správným směrem, ale to ukáže budoucnost.

S tím souvisí i to, jak shánět finanční prostředky, máte sponzory? Žádáte o dotace?

Vít: Historicky se nám dosud drží financování festivalu cirka ⅓ ze vstupného, ⅓ z dotací a darů a ⅓ ze stánkových prodejů. Bohužel jsem to už vícekrát musel zadotovat z vlastní kapsy, kdy se především grantová složka v posledních letech ukázala jako překvapivě nestabilní a závislá na lobbingu a politické situaci.

Každý poskytovatel grantů nás umí překvapit - jednou částkou překvapivě malou, nebo žádnou, někdy naopak částkou obdobnou, jako mají jiné obdobné festivaly. Je to loterie, kterou neumíme hrát dost dobře, protože ovlivňování komisí neumíme a ani dělat nechceme - a asi i PR obecně je naší slabší stránkou. Impuls k zavedení povinného vstupného vyšel paradoxně ze snahy dosáhnout na dotace přiměřené nákladům festivalu, protože organizátoři, kteří nedostávají zaplaceno, časem nevyhnutelně buď zbankrotují, nebo vyhoří, nebo obojí.

Zajímavý program, nebo to, co tak my vnímáme, se bez dotací dělat nedá. To je podle mě smysl dotací v kultuře - podporovat hodnotné umění, které není masově populární, takže by se samo neuživilo. Sponzory máme, některé stabilní, další postupně získáváme. Samozřejmě s ohledem na úzkoprofilový program neposkytneme velkým značkám tak silnou podporu, aby sponzorské dary pokryly významnější část nákladů.

Jak stran dotací a grantů vidíte budoucnost? Další čtyři roky budou zřejmě odlišné od praxe let minulých, taky asi sledujete slovenské reálie.

Vít: Situace se určitě mění a další roky budou jiné než ty předchozí. Letos jsme to pocítili naplno, poprvé po dlouhé době jsme z ministerstva kultury nezískali žádnou dotaci, což nás donutilo přemýšlet o fungování trochu jinak. Část omezení prostředků na kulturu je v kontextu současných událostí pochopitelná, zároveň je ale zřejmé, že podpora nebude rozdělovaná rovnoměrně. Pro nezávislou scénu to znamená větší důraz na vlastní iniciativu, diverzifikaci zdrojů a hledání nových cest, jak projekty udržet při životě. Možná to nebude vždy komfortní, ale zároveň to může vést k větší samostatnosti a novým formám spolupráce. V tomhle směru máme pořád na co navazovat a kde brát inspiraci.

Čím je PonavaFest specifický v rámci české festivalové scény? Možná to tak není, možná to není cílem…

Vít: Myslím, že být specifický, by nikdy nemělo být cílem. Myslím, že ale máme snahu zůstat autentičtí, na nic si nehrát a dávat prostor nespoutané tvořivosti v různých oborech. Takže myslím, že náš festival je hlavně autentický a srdcový. Dramaturgové zvou kapely, které skutečně milují, které jsou autentické, originální a hudebně na úrovni.

Podobně svojských festivalů zde v různých žánrech vidím vícero a každý z nich je originální nebo specifický tím, jaké žánry kombinuje, a místem, kde se odehrává. My máme to velké štěstí, že děláme festival v krásném brněnském parku Lužánky, který mu dává kouzelnou atmosféru. A současně nás inspiruje k tomu, dělat program, který s parkem dobře splývá. Díky tomu kromě standardního programu na stagi probíhá spousta různých performancí, instalací apod., v jednom ročníku jsme samplovali a granulárně syntetizovali hlasy ptáků a v příštím roce bychom rádi opět udělali nějakou více koncepční a ekologickou instalaci.

Dalším specifikem je žánrová rozkročenost, kdy najdete spolupráci jinak míjejících se žánrů, a to nejen v oblasti hudby. Festivalový program je výsledkem spolupráce dramaturgů pro oblast +/- alternativní/undergroundovou, +/- jazzovou, divadelní, ale také poezie, performance a dalších. Každý z dramaturgů dostává víceméně volný prostor ke svému sebenaplnění a realizaci toho nejlepšího, co jsme schopni za dostupné peníze pořídit. Je to tedy program tvořený uměleckou komunitou, to je za mě možná taky trochu specifické.

Vaše dramaturgie má zajímavou skladbu, dost méně známých zahraničních jmen, třeba švédské Den Der Hale, kteří vydali na konci března novou desku. Jak se k takovým věcem dostáváte?

Honza Bartoň: Ano, je to dáno právě dramaturgy a jejich vkusem – já dělám dramaturgii festivalu od začátku, tedy od roku 2016, přitom festivalů dělám ročně asi devět (Krákor či Žítkovská Kopa), a to různě žánrově zaměřených, nikde ale neuslyšíte nasládlý mainstreamový popík. Zvu kapely mému srdci nejbližší, což je zpravidla alternative rock/progressive rock, hudba okrajových žánrů jako třeba rock in opposition, ale s přesahy do jazzu, folku, folkloru nebo tzv. undergroundu. Od roku 2016 tak na PonavaFestu hrály přední osobnosti typu Vltava, Progres 2, Načeva, Extempore, Dunaj, Už jsme doma, Vladivojna la Chia, Iva Bittová & Čikori, The Plastic People of the Universe, Zuby nehty, Narajama, Tornádo Lue, Mucha a další.

Co se týče švédských Den Der Hale, tak takové kapely se domlouvají rok dopředu, když plánují šňůru. Obdobných skupin prověřuju v rámci přípravy festivalu hodně přes stovku. Někdy to ale zkusím naslepo, i když turné nemají, jako například italské Ottone Pesante, které jsme mohli slyšet loni.

Druhým dramaturgem je Radim Hanousek, který je sám jazzovým muzikantem (saxofon, klarinet) a jeho program je tak logicky více jazzový, i když jde zpravidla o jazz v širším pojetí, tedy různé divočiny jako třeba Meow, Killing Popes, Kuhn-Fu, Tikkun či turečtí Korhan Futaci. Kdo normální to zná? Přitom to jsou hudební pecky. Občas je doplňuje známějšími jmény jako Ivan Mládek nebo František Skála. Letos se můžete například těšit na výjimečnou americkou jazzovou kytaristku Mary Halvorson.

Jak moc je vaše publikum otevřené neznámým jménům?

Honza: V rámci PonavaFestu není známost jmen rozhodujícím kritériem, podstatnější je pestrost programu. Samozřejmě myslíme na dramaturgickou vyváženost programu, a to jak z hlediska žánrů, tak případné „popularity“ – je nám jasné, že abychom natáhli na festival lidi, musíme tam mít i známá jména, ale program stavíme hlavně na tom, aby dával smysl a nestyděli jsme se za něj, resp. abychom za program mohli osobně ručit v rámci vlastního dobrého vkusu.

Máme tam „neznámá“ jména z tuzemského prostředí i zahraniční „hvězdy“, které však u nás obecně známé nejsou, alespoň ne u mainstreamového publika. Příkladem mohou být japonští Koenji Hyakkei, kteří u nás hráli loni, a to vůbec poprvé v České republice, přitom se jedná z hlediska hudebního o vrcholnou kvalitu, ale kdo nezná subžánr progresivního rocku, tzv. zeuhl, pocházející z Francie 60. let, ten logicky nemůže znát ani tuhle kapelu, která patří ke světovým špičkám.

Každoročně se ozývají vyšší desítky tzv. neznámých kapel, ale jelikož program není nafukovací, tak logicky z nich můžeme vybrat jednotky, čímž se omlouváme těm, na něž se nedostane, ale tak je to všude.

Kam by se měl PonavaFest posouvat v dalších letech?

Vít: Určitě ne směrem k větší masovosti a kapacita parku to, naštěstí, ani neumožňuje. Dá se říct, že nás ten památkově chráněný park chrání před popíkem, víc než 2000 lidí za den už je kontraproduktivní. Když ale z těch obvyklých tisíc, dva tisíce lidí za den bude aspoň polovina mít lístek do placené zóny, budeme nadšeni.

Dlouhodobě směřujeme k vyšší hudební kvalitě - virtuozitě a originalitě, k tomu, abychom si mohli dovolit renomovanější jména na scéně úzkoprofilových žánrů, k většímu zastoupení zahraničních umělců, lepší propagaci, silnější image a soběstačnosti, k lepšímu PR směrem k fanouškům i autoritám, k lepšímu technickému zajištění a čím dál profesionálnějšímu a stabilnějšímu teamu. Chceme vytvořit značku festivalu, která znamená jistotu zajímavých zážitků pro všechny hledače dosud neznámého, kteří ocení hloubku a kvalitu.

Je v Brně tolik fanjšmekrů? Kdysi léta platilo, že Praha neumí udělat městský festival, nepomáhaly ani sázky na komerční jména, jak to dělal Metronome, i když vám budou asi blíže United Islands, což je zase uplně jiný formát s mnoha různými místy konání. Brno nabízí Obrfest, PonavaFest, napadá mě i Ženfest nebo zmiňovaný Krákor, a to publikum se může docela lišit, je to tak? Navštěvujete tyhle akce?

Vít: Ano, myslím, že Brno je vlastně město fajnšmekrů! A vždycky bylo tak trošku pod pokličkou, odříznutý, pod kamenem, v křoví, v podzemí nebo tak něco, což je dobrý prostor pro to, aby věci kvasily a zrály do originálních podob.

Já osobně jsem otcem a částečným vychovatelem festivalů PonavaFest, Lužánecká Open a FAUN, k tomu mám další projekty. Na cizí festivaly se bohužel moc často nepodívám, hlavně asi proto, že jsem unavený z vlastních produkcí a pak už hledám spíš klid. V Brně občas Krákor a JazzFest, jinak mám moc rád Jazz Goes to Town v Hradci Králové. Ty ostatní jmenované samozřejmě vnímám, ale dosud jsem je trávil spíš někde u rybníka, kde se mému psovi líbilo víc. Pes je ale v Pánu, takže snad začnu tyhle “příbuzné” taky konečně navštěvovat.