Domácí krajinou táhne trojspřeží Bahratal – Lezok – Náv, pod diktátem jejichž riffů se nihilismus nejhrubšího zrna sbližuje s alternativní scénou.
Black metal jakožto žánr spojovaný s řadou obskurností od pálení kostelů, hrátek s brokovnicí až po koketování s nacistickou ideologií se v poslední době zvedá a přestává být pouze bájným vyprávěním z osmdesátých let. Na počátku roku s premiérou filmu Lord of Chaos, pojednávajícím o norské blackmetalové legendě Mayhem, potažmo Burzum, opět vyvstaly tradiční otázky. Nakolik brát vážně zlověstné hrdlořezy se štítkem trv cvlt a neustrnul status tvůrců žánru na bodu legračních postaviček s warpaintem?
Záliba v obracení křížů a proklínání všeho pozemského spojuje hned několik projektů na současné tuzemské scéně. Domácí krajinou táhne trojspřeží Bahratal – Lezok – Náv, pod diktátem jejichž riffů se nihilismus nejhrubšího zrna sbližuje s alternativní scénou. Nikoliv však v trapně teatrálním pojetí. Bahratal na novém vinylu rozmetávají veškeré iluze o životní spokojenosti a odhalují temnotu lidského nitra. Stejně tak neváhají vyrukovat s tématem systémového nastavení společnosti.
Po prvním varování v podobě singlu Síla hmyzích proteinů přichází v druhé linii EP s názvem Lágry všem. Sestava slepená z členů skupin Vole, V0nt, Lezok a dalších si už předtím stihla vytvořit kvalitní zářez v životopise blackmetalové kapely, mám na mysli koncerty na bohnickém „hřbitově bláznů“. Nová nahrávka o čtyřech válech tepe syrovým zvukem a její duch se zmítá nad propastí zoufalství.
Formace od samého začátku nekompromisně nakládá, co má na srdci, dlouhé baladické skladby jsou passé. Největší náboj z celého EP skýtá vál V rašeliništi, ultimátní řež, která řádně pročistí nervové dráhy. Stejně tak ale i ostatní skladby nedávají prostor ke zbytečnému přemítaní a posluchače rovnou vrhají na vlnu totálního negativismu. Texty odkazují na „černotu“ vycházející jak zevnitř, tak zvnějšku, částečně zastřešenou blackmetalovou nadsázkou.
Bahratal znovu oprašují „kult smrti a násilí“. Ve své tvorbě staví především na přímočarosti, zvládají udeřit v pravý moment přesně tam, kde je třeba. Pro experiment či uhrančivé atmosférično prostor není.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.