You move me, you move me, you move me round and round, I guess (TaxiWars)

Poprvý jsem je viděl v Roskilde, byl rok 95 nebo 96, a byl to zásah do černýho. Přesně to, co jsme tenkrát chtěli slyšet. A přesně, jak řikal náš tehdejší bubeník Šimon: tohle musíte slyšet, je to, jako když se Waits potká s Pixies. Potrhlý písničkářství zkřížený s něčím elegantním, ošuntělý a syrový akordy, do kterých vždycky odněkud vlítla silná melodie. A vypadali dobře, jako parta pouličních muzikantů, co zrovna vstala v nějakym kutlochu, povečeřela cigaretu a kafe a šla na to. Mikáda a košile, pomačkaný fešáci. Celý to působilo jako neokoukaný, neukradnutý, nebyl to grunge, nebyl to britpop, nebyla v tom elektronika. Ale za to v tom byl podivně pokroucenej šanson, takovej ten rajcovní groovy jazz a zároveň rokenrol a boosterovaný akordy Dinosaur jr. nebo Mudhoney. Stáli jsme tam s červeným vínem v plastových lahvích, měli už trochu v hlavě a říkali si, tohle je ono, jo takhle to může fungovat, klidně tam může být i Třešňák i Hegerka i Dunaj i ty vostrý kytary. Zamilovali jsme se. Píšu klišé, co jste četli už stokrát, ale takhle nějak to bylo. dEUS.

Roky šly, zamilovávali jsme se do jinejch, ale kvůli nim tahle holka na přitažlivosti neztrácela. Pouštěli jsme si to a zpívali na mejdanech, v autě a ty desky měly zvláštní místo mezi jinejma, Worst Case Scenario, to byl základ a Hotel Lounge základ základu, pak nám po jednom libereckym koncertě pustil Jára Rudiš ve svý mansardě In the Bar, Under the Sea, řikal: maj novou desku, hele... V Praze byli hodněkrát, vybavuju si třeba, jak sedíme u stolu nahoře v Rock Café a kolem jde kapela a všichni maj knír. Předkapela tenkrát byli Sketa Fotr a pak začli tyhle elegáni rovnou tim, co všichni čekali nejvíc, Instant Street. No a potom přišlo Ideal Crash a šlo to ještě dál a do nás hloub, byl to soundtrack tý doby, dodneška pro nás ve vzpomínkách je. Ale příliš vzpomínat není zdravý, i když jsem to na jaře letos udělal a jel se podívat do Berlína do Astry, kde oslavili dvacet let od vydání desky tím, že ji celou zahráli a já krotil přílišnej lesk v očích, protože jsem tam byl s dcerkou, která má radši Arianu Grande, ale jela se mnou.

Tady v Ústí je Café Max jedinej podnik, kde se dá normálně přes týden slyšet jazz, a přes všechny mouchy má tohle místo právě díky tomu konejšivý účinky. Tahle hudba je celej vesmír různých stylů a přístupů, a i když se v něm poměrně výrazně nevyznám, dělá se mnou různý věci. Jsou jiný, než uměj popový nebo rockový písničky, a nepřepadaj mě u toho myšlenky o akademičnosti nebo starobylosti, jazz jen bere objížďkou, co rokenrol zkratkou, možná, třeba je to jinak. Každopádně umí bejt rajcovní.

Už přesně nevim, kdo mi prvně řekl o TaxiWars, myslim, že Michal, ale bylo to zjevení a ve vteřině se to dalo pochopit. Tyhle sága a kontrabasy a groovy a zahulený jazzový kluby a tohle všechno je i ve starejch věcech dEUS a taky a hlavně, někdy jsou ty pravidla rokenrolu sešněrovaný a je to trochu furt dokola. A se jménem Barman se jednou prostě musíte octnout v jazzový kapele. A jestli zima je elektro, jaro indie rock, léto r’n’b, tak podzim, to je jazz.