A konečně Vložte kočku na Hedvice

„Sloboda je to, čo ťa najviac ohrozuje,“ zpívají Živé kvety, svého času moje nejmilejší československá kapela. Dnes už mám dávno jinou, jmenuje se Vložte kočku, a když se vloni shodou nešťastných okolností prodrala v rámci Colours na daleko větší stage, než by jejímu tzv. komerčnímu potenciálu příslušelo, bral jsem to jako vítězství svobody, svobody hudební nad rozpočtovou nutností krýt i ucházející festival jmény, ze kterých člověka jímá hrůza. Kočka roste a na Hedvice dorůstá rozměrů, které dokážou hrozit taky. Čím? Že je té svébytnosti víc, než se do jedné kapely vejde. Že Kočka přetéká do Kaplan Bros. je jedna, při pohledu do „soundstation“ Kryštofa Kaplana vcelku samozřejmá, věc. Hedvika má hodinu, i to se dá. Ale co všechno stihne?

Chvíli Kočka, jak ji známe. Bicí vepředu, v čele, brácha Cyril na bráchu Kryštofa, poetika slov spontánních a rytmizovaných do pravdy, recitované Kryštofovým barytonem. Už je z toho skoro klišé, ale po většinu času nepřestává fungovat nejen na první dobrou. A když už hrozí banalita, naskočí ta přiznaná diskotékovým vokodérem.

Chvíli Kočka, jak ji předvídáme. Jako jediný použitelný příměr se nabízejí Battles, kdyby měli v profilovce jako hometown Zakšín/Radešín. Proti i spolu s bicími synťáky, energie elektrická s energií lidskou a všechno do publika, které kdyby se nechytalo, může se chytnout klavíru: jeho party jsou zase jakoby nejobyčejnější, jakoby stranou experimentování. Silné akordy, háčky s vějičkou melodií, kterou si, narozdíl od samplů, můžete pískat.

A konečně Kočka na Hedvice. Nová deska neotevírá nové cesty, ale zahušťuje provoz na těch stávajících. Když to funguje, je to fenomenální. Osmiminutový Život s vysamplovanou Lenkou Filipovou je daleko víc než jen vděčný nadpis pro články na hudebních serverech a v půlce ho zlomí už zmíněný vokodér.

Paradoxně nejvíc ale Hedvika zabírá, když se oprostí jistě upřímné, jen občas nadbytečné potřeby úhybných manévrů. Singlové Kroky II jsou na poměry Kočky až překvapivě (a s přihlédnutím k rozkopanému rytmu vlastně jen zdánlivě) triviální, ale takové písničce se nedá bránit: chytlavý klávesový nápad ve správnou chvíli poskočí o pár tónů tam a o pár dalších zpátky a je to hit strhující náladou mimo zamračené roviny, ve kterých se Kočka obvykle pohybuje.

Bránit se nedá ani útokům na čelist – Z nácků dostanete do držky od Cyrila, Lemur lemur lemur sova vám tu čelist sundá způsobem, jakým za sebe vyskládá best of z provařené MIDI banky. Zároveň už je ale příkladem skladby, která nikam nevede a z pozice mimo tvůrčí proces je snadné ji odpálkovat jako zbytečnou. Stříhat do kapely, ze které tvůrčí síla tryská a prská a praží a září, je nevděčný úkol, ale někdo – producent – tu špinavou práci dělat musí. Kočka se produkuje sama.

I proto jsem rád, že se ve finále Hedviky najde tam, kde je nejsilnější. Závěrečný buchar Smíření bych snesl ještě dlouhé minuty poté, co dozní. Jasně, ten klavír, přes který se k závěru stoupá, jsem už od nich slyšel tolikrát. Jasně, obraty v textu by šlo prohodit s leckterou písničkou z dosavadní diskografie. Jasně, tahle poloha hlasu je Kryštofův oposlouchaný default. Ale! Všichni společně se drží za ruce a obklíčí tě kruhem, který se v poslední minutě zavře a je po všem.

Hedvika prý uzavírá trilogii – do autobiografické roviny materiálu nemá nezasvěcený posluchač šanci slyšet – a bude tedy napínavé hlídat, čím načnou novou etapu. Čtu po sobě předchozí řádky a krčím rameny nad svou schizofrenií: na jednu stranu nedám dopustit na synergickou údernost, která je kapele vlastní, na druhou jsou Kaplanové & spol. ti poslední, kdo by se měli držet zpátky, respektive svého naživo nejvděčnějšího kopyta. Prostor, který na třetí desce s různou mírou úspěšnosti mapují, se rozbíhá donekonečna. Že sloboda je to, čo nikam nesedí a nepasuje? I to sedí – ještě pořád jako největší kompliment.