A Moon Shaped Pool – Album světlých chvil

Hype je dnes synonymem Radiohead. Přestože okolo vydání už deváté desky Radiohead opět vypukla mediální senzace, překvapení můžeme nalézt spíše nežli v internetovém bzukotu, v hudbě samotné. Vzhledem k reputaci skupiny byly sonické změny samozřejmostí, nikdo ale asi nečekal až zarážející návrat k tradičnější formě.

Kryptický šum předešlé desky The King of Limbs je minulostí. Tytam jsou lomené beaty a touha po všemožných experimentech s elektronikou, nyní je hlavním nástrojem hlas Thoma Yorkea. Na tklivý pláč se následně nabalují ostatní nástroje – prim v gradaci jednotlivých písní hrají orchestrální aranžmá a sbory, což ve výsledku přineslo jednu z nejpřístupnějších a nejlíbivějších desek Radiohead. Ačkoli se zde Yorke opět vyzpívává ze svých existenciálních chmur – i cesta vlakem v Glass Eyes v něm probouzí Sartrea –, v kontextu celé desky je zpěv nejdříve hudebním nástrojem a až poté lyrickým prostředkem. S tím se pojí důležitá role Jonnyho Greenwooda, který tu využívá zkušenosti ze soundtrackové tvorby a dodává albu punc virtuozity klasického skladatele, jedna bohatá vrstva následuje druhou.

Vícevrstevnatost je na desce klíčová, což je zjevné z druhého singlu Daydreaming. Jednoduchá, zamlžená linka na piano tvoří základní element, na který vše ostatní navazuje. Jednotlivé nástroje a Yorkeův hlas tady v tandemu budují jímavou atmosféru a v průběhu šesti minut pomalu gradují. Z limba Daydreaming posluchače vytrhnou až sborové sirény v refrénu Decks Dark, jež končí stejně náhle, jako začínají. V podobně pozvolném tempu plyne i zbytek nahrávky. S touto skutečností se může pojit i jedna z možných výtek k této desce - posluchač se do ní musí dostat. I když jednotlivé písně zprvu možná nezaujmou, s každým dalším poslechem se objevují působivé nuance, ať už to jsou důrazné klávesy a švitořivé smyčce v The Numbers, letmý nádech bossa novy v Present Tense nebo ostré, až nelibé housle v Burn the Witch – vše je na svém místě.

Úspěch a reputace Radiohead pochází z jejich neoblomnosti experimentovat. Po lehce zatuchlém albu The King of Limbs, které občas připomínalo sólovou tvorbu Thoma Yorkea, je A Moon Shaped Pool závanem invence. Nejedná se o nečekanou změnu, nýbrž o přirozené vyvrcholení více než dvacetileté kariéry. A umístění oblíbené True Love Waits je tak pomyslnou tečkou na konci jednoho období Radiohead. Doufejme, že ne navždy.