Acidová sprcha Pandy Beara

Pokud máte v povědomí Tibetskou knihu mrtvých nebo aspoň film Enter the Void, nejlepší průprava k poslechu novinky Noaha Lennoxe alias Pandy Beara je za vámi. Album se Smrtkou v názvu tematizuje zážitek rozpouštění osobnosti do jiných sfér reality a v podání bubeníka indie psychedeliků Animal Collective je to barevný trip; organické tropy zdeformovaných samplů vám dají zažít (téměř autentický) out of body experience. Jako demonstrativní doplněk velkého příběhu života, smrti a opouštění těla.

Popořadě. Člověk se narodí prázdný a stoprocentně open-minded. Systém se mu ale brzo zakousne do nohy (This dog got bit on a leg/ He got a really big chip on a leg), promění jej v kolečko soukolí. Co zbývá, je únik (Become an oaf again/ Trip a lot, trip a lot). Pokud je dost silný, možná se znovu postaví na nohy a bude zkoušet překonávat vnitřní i vnější limity (To break what's in the DNA/ You should lead them to a new place). Podle buddhistického návodu se zbaví ulpívání na věcech, rozpustí individuální ego ve světě kolem a nakonec v metafyzické prázdnotě, vedoucí někam pryč (As a ship/On a sea/Cuts the froth).

Lennox žije poslední roky v Lisabonu. Ať už jde o prosluněnou atmosféru, nebo symboliku moře napříč albem, místo se na zvuku podepsalo. Stejně jako narození dětí – odtud téma koloběhu života. Vzpomínky na vlastní mládí pak řídily výběr některých samplů, uslyšíte třeba kusy beatů 90s hip hopu. Ty se s dalšími nástroji mísí v barevném kotli žánrově stěží definovatelného experimentu, který zároveň nemá daleko k popu. Zvuk Animal Collective je natolik autentický, že ho poznáte okamžitě, v minulé dekádě určoval trendy, i když je otázka, jestli se mu to ještě někdy podaří. Oproti záplavám současné (často počítačově sterilní) elektroniky Lonnoxova hudba dýchá a zní zatraceně organicky.

Živočišného pocitu dosahuje i tím, že při skládání nepoužívá chirurgicky přesný software, ale takový, který mu dovolí dát prostor nepravidelnosti. Posluchače záměrně mate, znemožní mu rozeznat nástroj od nástroje a všechno nechává slít do jednoho opojného proudu, který ho vede do „psychedelického sladkého bodu“ (prý odjakživa smysl Lennoxovy hudby), k vnitřnímu procítění příběhové linky alba. Mládí je plné energie (Mr Noeh), s rozpouštěním osobnosti v textech se rozpouští i hudba do abstraktnějších tvarů. Zamlžená harfa v Tropics of Cancer (tematizující umírání) zalije člověka horečnatou vlnou tepla, a když pak začne ve zvláštních harmoniích klesat, jako by vážně odnášela mysl jinam. Finální Acid Wash vykoupe a rozpustí ve sladkém hluku.

Noah Lennox si vybral velké téma, jako stvořené pro opus magnum. A tím do jisté míry vážně je. Léta budovaný styl zní lépe než kdy dřív, z alba je cítit uvolněná vyrovnanost, díky které slovům o osvobození snad i uvěříte. Panda Bear Meets the Grim Reaper nezní megalomansky a ani revolučně, rozruch jako (skoro deset let stará) Person Pitch nevyvolá. Jak ale řekl Lennox v jednom interview: pokud by měl skončit jako Panda Bear s hudbou, udělá to teď. Lepší tečku si těžko představit.