Adrian Crowley, na hranici noci a dne

Koncert irského písničkáře Adriana Crowleyho byl určitě jedním z vrcholů festivalu Eurosonic Noorderslag v roce 2013, dojem z tichého působivého setu narušoval pouze sám autor podvratným humorem mezi skladbami. Jemné folkové písně z alba I See Three Birds Flying přednášel za doprovodu kytary a cella, s občasným použitím decentních elektronických podkladů. Koncert stejně jako minulá nahrávka působil ohromně lyricky a snad až surreálně, novinka Some Blue Morning je zase trochu o něčem jiném. Adrian Crowley změnil prostředky, ale dosahuje podobně temperamentního efektu.

Atmosféru Some Blue Morning výrazně ovlivnili členové londýnského smyčcového dua Geese, Crowleyho melancholické balady dostaly díky jejich dramatickým tónům a vzrušeným staccatům úplně jiný rozměr. Folk a smyčce si vždycky dobře rozuměli, Crowleyho nové album to jenom potvrzuje. Zahraniční recenzenti se ohánějí jmény jako Nick Cave nebo Richard Hawley, Crowley je ale jinde, postrádá ten komediantský rock’n’rollový rozměr, vlastně působí až starosvětsky. Pokud přirovnání ke klasikům, použijme snad jména jako Leonard Cohen (zkuste Follow if you Must) nebo Bert Jansch (The Hatchet Song), ale jde pouze o ukazatele na cestě, směr si vybírá Adrian Crowley sám. Album Some Blue Morning se pohybuje na hranici noci a dne, v době, kdy se svit pouličních lamp střetává s prvními nesmělými slunečními paprsky. Otevřené pláně anglického venkova vystřídala temná zákoutí velkoměsta, rána jsou podobně očistná, snad jen romantiky ubylo.

Ostrovní původ je málokdy tak zřejmý, Adrian Crowley navazuje na anglické písničkářství a folkovou tradici, nejenom melodiemi a stavbou písní, ale také zřetelnou účastí nadsázky a ironie. Hloubavé balady nezapírají jemné ozvěny podvratné dekadence, chytré aranže přidávají dramatický výraz a celek může připomenout viktoriánské romány se špetkou gotického vaudevillu. Crowley dokonale využívá svého vypravěčského talentu, hlubokým hlasem dokáže manévrovat s náladou skladeb a tempem příběhů, kolébat a šturmovat zároveň. Stejně jako u starých mistrů nejde jen o to, jaký příběh vypráví, ale jak ho posluchačům podává. Podobně mile tradičních a zároveň strhujících alb v současnosti moc nevzniká, a je to možná škoda. Čaj o páté s Mary Shelley a Emmou Thompson dokáže být stále vzrušující, věřte nebo ne.