Aktio ergo sum (Lunacybot)

Dualita je v historii lidstva mystický prvek, k němuž se obraceli filozofové snad všech věků. Irský hudební experimentátor Ian Fleming aka Lunacybot dualitu pozoruje ve zvucích. Nehledá ale jednotu složek, jak by se mohlo zdát, jeho hudba ukazuje na zdánlivou (ne)důležitost každé z nich.

Hned u několika skladeb je patrná stejná inspirace jako u desky AM z pera The Agromaniac. Jelikož obě desky vyšly krátce po sobě pod hlavičkou labelu Ressonus, je to věc přinejmenším podezřelá, notabene když stejně jako Agromaniac pracuje s kontrasty akustických a elektronických prvků.

AM neznamená jen převzetí názvu nestvůrného počítače z Ellisonovy povídky, je to jazyková hříčka. Anglický překlad jedné z nejslavnějších vět: „Cogito ergo sum“ totiž končí úplně stejně. Flemingova koncepce je mistrovská hra - význam Descarta působí jako prázdná fráze do doby, než objevíte souvislost s povídkou I Have No Mouth and I Must Scream. Dvě odlišné a zároveň koexistující entity jsou Flemingovou variací na Descartův dualismus res extensa a res cogitans.

Res Extensa

Cogito ergo sum je rozlehlé a „hmotné“ album. Zvukové návaly jsou neústupné, jsou v každém koutku, nedá se jim uniknout, vnutí vám váhu vlastních pocitů. Pod ní se budete hrbit, kroutit a snažit se ji setřást, ale nebude to nic platné, uši naplněné po okraj, a až ucítíte zvuk stékající po tvářích, bude to jako uvědomění si existence uprostřed odrážejícího se pískání, hučení a vrnění.

Res Cogitans

Proces myšlení, duše, idea – to je hluboká znalost glitche. Základem myšlenky je nestálost a nestálost je odchylka. Odchylkou je chyba. Chyba je estetická hodnota. Vše do sebe zapadá, ze všech noise/ambientních ploch vylézá zrnění a ťukot. Prostrkuje tenké prsty i skrz roztěkaný a excentrický rytmus, který neudává pouze tempo, ale přináší i emoce. Objevuje se a mizí, chvíli mašíruje v nekonečnu, v němž se ztrácí jeho dupot, pak utichne a mění se ve splašené klopýtání podpořené zrychleným dechem. Jako postava ztracená ve světě, kde může očekávat cokoli.

Podstatou celé práce není konfrontace a sjednocení dvou světů, jak je tomu u jiné desky ze stejné stáje – AM. Je to dilema. Stejně jako Descartes hledal souvztažnost mezi tělem a duší, Lunacybot přemítá, jak se jeho zvukové světy ovlivňují. To, co se zdá ze začátku jako podpůrné, vylézá na povrch a získává dominanci. Z ambientu je noise, z glitche hlas, z dunění groove, jako by vždy to okolní dokázalo získat převahu. Spektralismus ad absurdum.