Alcest na pouti do nových hudebních končin

Odklon od black metalu je současným hudebním fenoménem. Dnes už nestačí nabělit si obličej, nacvičit záhrobní vokály a sehnat nejrychlejšího bubeníka na světě. Do metalové hudby přišla éra všelijakých post- přívlastků, žánrových fúzí a naprostého popírání všeho, čím metal kdysi býval. Namátkou jmenujme (z)věrozvěsty Deafheaven, jejichž image má s trve kvlt black metalem společného asi tolik jako slánka s netopýrem. Ačkoliv na ně a na jim podobné pohlíží hudebně konzervativní blackmetalová scéna s nevolí a vyhýbá se jim jako čert kříži, nelze nad novodobými tendencemi jen tak mávnout rukou. Jinak je tomu v případě Alcest. Ač samotný Neige proklamoval, že jejich hudební novinka bude metalových vlivů prostá, stále si na metalové scéně zachovávají velké renomé.

Pokud Alcest na minulém Les Voyages de l'Âme spojovalo s jejich blackmetalovými začátky alespoň tenounké vlákno, nyní je s tím konec. Duch nového alba byl nastíněn už na první listopadové vlaštovce Opale a fanoušci by tedy neměli být zaskočeni. Alcest navázali přesně tam, kde Varg Vikernes přestal. Temné ambientní nahrávky Burzum jsou místy až příliš složité a jejich potenciál oslovit širší spektrum posluchačů tak oslaben. Alcest přesunuli své těžiště do stravitelnějšího a pro mateřskou Francii tak typického dream popu, čímž si otevřeli cestu ke zcela jinému kruhu posluchačů, Shelter v sobě nezapře ani prvky shoegazu a post-rocku. Ovšem nač se pokoušet Alcest vměstnat do škatulek, kterým se zjevně vymykají.

Svoji „temnou minulost“ nechalo francouzské duo (téměř) za sebou. Namísto záhrobních skřeků protkali album snivými tóny kytar, hladivými jako teplý letní vánek. Ortodoxní fanoušci black metalu, kteří si ukládají Satanskou bibli pod polštář a ulehají s pohledem na svojí sbírku norského black metalu začátku devadesátých let, se při poslechu této nahrávky pokřižují (jak jinak, než obráceně) a odpřísáhnou na všechny padlé anděly, že s Alcest nadobro skoncovali. Ti méně ortodoxní nejspíše uznale pokývají hlavou, neboť dostat se od black metalu až ke dream popu… to se hned tak někomu nepovede.

Z lehkosti, která osmi skladbami na albu prostupuje, se tají dech. Neigeovy zamlžené éterické vokály evokují červánky snášející se nad rozpáleným červencovým lesem a vás zaplavuje touha bezstarostně pobíhat po louce plné zralého zlatavého obilí, vyhazovat do vzduchu luční kvítí, válet se v čerstvě posečené trávě a čichat vodou nasycený vzduch, když je po dešti. V L’eveil de muses vystřídá hřejivý vánek jeho mrazivý bratr, s nímž se Alcest dostávají do tklivých poloh vyplněných bezbřehou samotou. Ze dna Mariánského příkopu, kam vás uvrhly čerstvě probuzené múzy, vás vyzvedne Shelter a křišťálovým vokálem uchvátí folková Away. Album s grácií zakončuje Deliverance, jejíž název skvěle vystihuje celou desku - opravdové vysvobození z každodenního života.

Poslech alba Shelter je jako hluboké duchovní cvičení. Posluchače utápí v záplavě pozitivní energie a vnáší do jeho tělesné schránky naprostý klid. Alcest by mohl na hudebním poli závidět kdekdo, neboť kapel, které prošly takto bouřlivým vývojem a přitom si stále zachovávají osobitou tvář, je pomálu. S každým albem se vydávají do neprobádaných vod, dávají hudbě nový výraz i tvar. Recept na dokonalou desku.