Alice in Chains: beznaděj není tak beznadějná a zmar všudypřítomný

Že nejsou jen povadlým reliktem zašlé seattleské slávy, dokázali Alice in Chains důrazně už comebackovou deskou Black Gives Way to Blue z roku 2009 a její letošní následovník stabilní pozici kapely potvrzuje. William DuVall se jako hlavní zpěvák na postu jen zdánlivě nenahraditelného Laynea Staleyho už bezpečně zabydlel a s Jerrym Cantrellem tvoří rovněž uhrančivý pěvecký tandem. Ukazuje se, že Staley sice byl nepřehlédnutelnou osobností s jedinečným hlasem a tragickou aurou, ale tím zásadním architektem rukopisu kapely byl a zůstává Jerry Cantrell.

Hutný zvuk, táhlé vokální linky, viskózní kytarové proudy, dusivá atmosféra, to všechno na nás okamžitě vybafne už s prvními takty skvělého otvíráku Hollow. Stylové posuny jsou pramalé a ani je nikdo nečeká. Jestli se obrození Alice in Chains v něčem liší od těch staleyovských, pak jedině v tom, že beznaděj už není tak beznadějná a zmar tak všudypřítomný. V DuVallově hlasu přece jen není tolik bezvýchodnosti, texty mají tematicky širší rozpětí a nejsou už jen feťáckým mene tekel jako v dobách jeho nešťastného předchůdce.

Řečiště, kterým se hudba skupiny valí, je pořád mohutné a hrozivé, jen už ne tak kalné. Občas se za pomoci výrazných metalových riffů vzedme do rušnějších peřejí (Stone, Phantom Limb) nebo naopak zprůzrační v akustických zátočinách upomínajících na někdejší Jaf of Flies EP (Voices, Scalpel) a v závěrečné Choke se rozlije do široké katarzní delty. Vzhledem k délce nahrávky mohla být dynamická rozmanitost o chlup větší, takhle pozornost ke konci trochu opadá, ale kompozice jsou to vesměs silné a melodie často velmi zpěvné, takže vážnější únava nehrozí. Žádná překvapení nečekejme, Alice in Chains se na tomto albu sveřepě drží svého kopyta, ale i tentokrát ho mají důkladně podkované.