Ambiciózní projekt, který (ne)vyšel... Sonic Highways

Parta kolem Davea Grohla Foo Fighters hraje už dvacet let poctivý rock. Zatímco Grohl se s legendární Nirvanou jakožto bubeník alespoň trochu snažil bourat hranice rockové hudby, dnes produkce Foo Fighters nevybočuje z toho, co by se dalo nazvat moderní mainstreamovou rockovou hudbou. V první dekádě svého působení přešli Foos z garáže až na velké stadiony, a to i hudebně. Sázet jednu podobnou desku za druhou však není sranda. Dřív nebo později musí přijít změna. Grohl má nápadů dost a po Wasting Light nahraném analogově, na pásku, je tu osmé album Sonic Highways. Koncept je jasný - osm skladeb, osm amerických měst a osm ikonických studií, ve kterých se nahrávalo.

Od začátku se na nic nečeká. Something from Nothing sice začne pomalu, ale vygraduje do klasické kytarové vypalovačky, textově připomene The Pretender anebo Best of You. The Feast and the Femine pokračuje hudebně tam, kde první singl skončí, a zásluhu na tom mají i legendární punkoví Bad Brains, kteří se na skladbě podíleli. Myšlenkou desky je vnést do jednotlivých skladeb něco lokálního, bohužel takových momentů je spíš méně. První přijde na Congregation. Zpočátku středně rychlá klasika vás v druhé polovině překvapí soul/bluesovým sólem Zacha Browna a stejný prvek je slyšet i v Outside, jedné z nejlepších skladeb, rychlejší, molová věc, velmi dynamická. S dobrým bluesrockovým sólem přispěl Joe Walsh. Bohužel naopak Preservation Hall Jazz Band se svými dechovými nástroji se poněkud ztrácí v pompézní a zapomenutelné skladbě In the Clear.

Tak jak je What Did I Do?/ God As My Witness rozdělená melodicky na dvě části, jako by zároveň dělila Sonic Highways na silnější a slabší polovinu. Závěr patří Subterrenean, kde se poprvé dostane ke slovu i akustická kytara. A jak všichni víme, že Grohl to s akustikou umí, tady toho moc nepředvede. Je to předzvěst konce. Tím je I Am the River, sedmiminutová power balada s posledním hostem, Joan Jett. Melancholický konec, jehož klišé podtrhne závěr se smyčcovou sekcí.

Na začátku byl odvážný nápad/koncept, ale Foo Fighters ho na Sonic Highways nedotáhli. Města, jejich lidi a hudba se ztrácí v jednolitém celku. Jsou to klasičtí Foos, s hlasitými kytarami a riffy, které i když jsou solidní, poněkud zaostávají za potenciálem kapely.