Americká gotika podle Wovenhand

Dalším z dětí pandemického bezčasí je po dlouhých šesti letech aktuální LP folkového projektu kolem frontmana žánrově kultovních 16 Horsepower Davida Eugena Edwardse. Wovenhand však americké tradice vždy pojímali o poznání svérázněji než Edwardsův předchozí projekt a nová deska to jen stvrzuje. Kovbojů a indiánů se nedočkáme, zato s přízraky a temnotou Wovenhand nešetřili.

Tzv. americká nebo jižanská gotika je kulturně ukotveným pojmem, jeho původ je pak spojen s jedním konkrétním obrazem. Jedná se o plátno Granta DeWolsona Wooda z roku 1930. Slavný dvojportrét muže a ženy v tradičním strohém oděvu se zemědělskými insigniemi dodnes vyvolává jak rozporuplné pocity při pohledu na něj, tak v případě hlubší interpretace. Obraz se totiž stal symbolem protestantské morálky a tradicionalismu komunit v srdci a na jihu Spojených států, stejně jako vybízí k subversivnímu čtení. Jak dokládá například známá parodie s Homerem a Marge Simpsonovými nebo odpor iowského venkova záhy po zpopularizování obrazu, který byl už v době vzniku vnímán s jistou mírou nadsázky a často i posměchu namířenému proti venkovskému, rigidně věřícímu obyvatelstvu.

Je to právě duch americké gotiky, který je silně přítomen v tvorbě Wovenhand od jejich počátků a aktuální LP to dokládá ve všech ohledech a v tom nejlepším slova smyslu, když „zemi zaslíbenou“ na druhém konci Atlantiku neidealizuje ani prvoplánově nekritizuje.

Syrové a ponuré country Wovenhand nezapře podobnost s projekty Nicka Cavea, ale i spřízněných industrialistů Einsturzende Neubauten, postpunkových průkopníků Joy Division nebo v rámci domovské tradice Leonarda Cohena. U nás se pak nabízí přirovnání k výjimečné prvotině české čtveřice Tábor, a to především díky evokování tajemné, člověkem poznamenané krajiny s její pohnutou historií. „Nesnesitelně“ pomalá sóla spolu s hrubým zvukem zase odkazují k westernovým soundtrackům.

Chmurné vyznění si díky propracovaně primitivistickému zvuku drží i dynamická rock’n’rollovka Dead Dead Beat. Právě u rychlejších písní, jako je například Omaha, se projevuje síla zvukových experimentů Wovenhand, které je činí relevantními i pro nastupující generace. Mohutný a epický zvuk připomíná rovněž noisové vody, skřípění kytarových vazeb nebo zvuk bicích podporuje svým katedrálním echem transcendentální působení některých písní. I zde se nabízí podobnost s Táborem (hned v pomalé úvodní Tempel Timber), noiserockovými veličinami Daughters nebo s postmetalovou vlnou ze začátku milénia, někdy dokonce se stoner rockem (Sicagnu).

Nejzřetelnějším posunem a zároveň důkazem eklektického nakládání s tradicí jak jižanské gotiky, tak evropskými tradicemi, je balada 8 of 9, a to do té míry, že jsou zde využita folklórní témata starého kontinentu melodicky odkazující k pozdně středověké a renesanční karnevalové kultuře; zaslechneme tichý odkaz Dead Can Dance.

Edwards v sobě sice na první poslech nezapře syna potulného kazatele, jeho „evangelium“ ale není náboženskou agitkou. Svým vyzněním ve spojení s bezútěšným zvukem a díky repetitivnímu opakování veršů se verbální složka alba nakonec mnohem spíše podobá šamanským rituálům než přísné protestantské rétorice. Wovenhand sice skládají původní a biblické motivy, celkový obraz je ale plastičtější a jeho tajuplnost jistě osloví i neznabohy.