Anohni plná (bez)naděje

Člověk se nikdy nezmění. Alespoň tomu nasvědčuje jeho chování v průběhu dějin. Snad proto, že lidstvo je ze své biologické podstaty pořád stejné. Uvědomuje si to i Antony Hegarty, vydávající vůbec první desku pod pseudonymem Anohni nazvanou Hopelessness.

Nejde ale zdaleka o její první hudební počin, ostatně hudební kariéru má přinejmenším zajímavou. Hegarty si získala renomé hraním s Lou Reedem, kterého doprovázela na turné Animal Serenade, rovněž hostovala na jeho albu The Raven (2003). To už ale měla pět let vlastní projekt Antony and the Johnsons, s nímž vydala čtyři nahrávky, když ta poslední už je poněkud vousatá (Swanlights, 2010). A tak přišel čas na výrazný posun kupředu. A že bude stát za to, pochopila dvě významná jména současné hudební scény - Ross Birchard aka Hudson Mohawke a Daniel Lopatin známý jako Oneohtrix Point Never.

Tihle experimentátoři se ujali zvukového projevu a vryli do něj naprosto zdrcující drive. Anohni po právu tvrdí, že jde o popovou desku s ostrými zuby, ale to zdaleka nevystihuje zvukový obsah. Hudson Mohawke a Oneohtrix Point Never umí pracovat s atmosférou, harmonií i experimentální rovinou. S Anohni je to pak přímo vzácná chemická reakce, v níž se najdou příznivci nejrůznějších stylových zaměření. Experimentálního a neoposlouchaného zvuku, nebeských nápěvů, angažovaného umění i protestsongů. A ano, stále mluvíme o popu.

Po rozdrbané hudbě plné omračujících melodií se hlas Anohni veze jak po rozbouřeném, bezbřehém moři. A přestože v něm není příliš naděje, nepůsobí jako vratký vor jemnocitu zmítaný nekompromisními poryvy krutého světa. Spíš jako průzkumná loď, vrhající se do beznaděje s cílem zachytit a hlavně zprostředkovat co nejvíce dojmů pro další průzkum s usilovným přáním vyvolat co nejhlubší sebereflexi.

Pouští se do toho s mimořádnou naléhavostí, stupňující se s každou další slokou. Ačkoli v barvě hlasu je cítit smutek z odříkaných příběhů a beznaděj se ztrátou víry v jakoukoli změnu, právě expresivní přednes je jako touha po spáse a uvědomění. Symfonicky velkolepá práce jejích kolegů je explozivní, stejně jako chvíli smutné, chvíli absurdní příběhy našeho (sebe)destruktivního druhu. Přitom ale posluchač nikdy neztratí kontakt s lidskostí, bez níž by jinak nešlo toto chování pochopit.

Globální problémy, války, dystopické vize. Nikde není místo pro optimismus, přesto se u písní podlamují kolena a cítíte pochopení. Nadějným symbolem je ovšem ve skutečnosti jen deska samotná v duchu tvrzení: I slovo beznaděj má v sobě naději. Tahle paradoxní situace je základem alba Hopelessness. Kdyby takhle zněla popová hudba současnosti, svět by byl bezpochyby fantastickým místem. A právě proto jím nikdy nebude…