Anthony Béard, Benoît Lecomte (Ni): Hledání svatého riffu

Ni je francouzské kvarteto, které nešetří nováčky ni trénované posluchače, jak o sobě sami tvrdí. Jejich hudba je útočná, podvratná, i náladová a poutavá. Nadsázka a hravost v surrealisticky progresivním běsnění není pouze prvoplánovým pozlátkem. Pod povrchem si kapela zakládá na specifické disonantní atmosféře s promyšlenou dynamikou, která činí písně zapamatovatelnými i přes jejich technickou složitost. Třetí album Fol Naïs je toho dobrým příkladem. Nakolik jde o polyrytmický kalkul a nakolik o improvizační šarvátku? Odpovídal kytarista Anthony Béard a basák Benoît Lecomte.

Vaše hudba je velmi dynamická, chaotická, hravá, ale také akraktivní. Jak ke své tvorbě přistupujete? Máte od začátku jasný plán, nebo tomu necháváte volný průběh?

Ben: To záleží na jednotlivých skladbách. Někdy se vychází z téměř hotové, kterou přinese jeden z nás, jindy propojíme nahodilý rytmus s harmonickými hrátkami. Docela dobře se nám pracuje s demosnímky, které si před zkouškami posíláme. Všechny skladby pak procházejí fází schvalování všech členů skupiny a kolektivního přearanžování, aby každý mohl přiložit ruku k dílu. Jde převážně o psanou hudbu, která se do zkoušek přetavuje celé hodiny.

Předchozí album bylo analýzou fobií, aktuální je seznamem šašků. Jak vymýšlíte témata, koncepty a proč právě Fol?

Ben: Je to podle období, kterými v životě procházíme, a podle toho, co nás nutí přemýšlet o daném okamžiku. Jde také o to, co nás rozesměje nebo čemu chceme vzdát hold. Fol Naïs, je pocta těm, kteří kritizovali moc, a zároveň bavili lidi. Dokázali se vysmívat pánům a říkat to, co se nikdo neodvážil říci, šikanovat ega a institucionální postavy. Šašci mohli uvolňovat napětí a přinášet nadhled! Byli přehnaní, ztřeštění, zkrátka měli hodně společného s naší hudbou.

Chaos, nebo řád? Invence, nebo cit?

Anthony: Řád je chaos, pocit je invencí.

Cit pro invenci slyším v každém kytarovém úskoku a v nespočetných rytmických obměnách. Máte oblíbený time signature?

Anthony: Všechny, které jsou groovy.

Může existovat progresivní technická hudba bez hudební průpravy?

Anthony: Jsou tací, co dokáží psát intenzivní a progresivní věci bez jakéhokoliv hudebního povědomí. Je jich málo, ale existují. Samozřejmě hrát takovou hudbu naživo je jiný problém.

Jak se s technicky náročnými skladbami vypořádáváte živě vy? Držíte se osnovy, improvizujete?

Anthony: Improvizovaných momentů je v naší hudbě málo, ale dějí se i po spoustě let a zkouškách.

Vaše alba mají specifickou grafickou podobu. Mnohdy jde o surreální výjevy připomínající Boschovy obrazy.

Ben: Rádi desky ilustrujeme obrazy, které k nám promlouvají. Zůstáváme věrní obraznosti kombinující fantastické bytosti, vizuální slovní hříčky, fantaskní bestiáře, obrazy, které ilustrují námi zvolený koncept. Spolupracovali jsme například s Davorem Vrankićem, kterého jsme kontaktovali poté, co jsme viděli jeho výstavu v Paříži. Požádali jsme ho, zda bychom mohli použít jedno z jeho děl pro naše předchozí album Pantophobie. Byl nadšený a a poslal nám vše, co jsme potřebovali. Na Les insurgés de Romilly, našem prvním albu, jsme zase spolupracovali s Jacquesem Dealem, který je z podobného vesmíru jako Hieronymus Bosch.

Jaký je příběh coveru Fol Naïs?

Ben: Vychází ze staré standarty, která se používala při francouzských karnevalových průvodech. Na ní je výjev představující hru pet-en-gueule (prd do obličeje). Jde o velmi starý obraz pocházející z 16. století, který tehdy nesla dijonským průvodem jedna bláznivá matka, jako formu protestu nebo aktivismu, jehož cílem bylo odsoudit zhýralost, excesy buržoazie a bohaté střední třídy. Moc se nám tento dadaistický obraz líbil, jelikož velmi dobře ilustruje téma desky. Reprodukci obrazu jsme získali s pomocí dijonského archivu a Muzea burgundského života. Pak už jsme si jen pohráli s rozvržením a přepracovali pár detailů.

Francouzské screamo je celosvětový pojem, ale jak se daří francouzské prog/math scéně, i v rámci kolektivu Dur et Doux, jehož jste součástí?

Anthony: Ve Francii je spousta úžasných progresivních nebo bláznivých kapel, bohužel nemají moc publicity. Máme také spoustu jazzových dobrodruhů, kteří občas dělají progové nebo rockové věci. Myslím, že scéna je naprosto v pořádku, ale potřebuje více proma.

Jaké máte plány? Existuje hudební oblast, kterou byste rádi prozkoumali, nebo umělec, se kterým byste chtěli spolupracovat?

Anthony: Spolupráce s jinými hudebníky děláme jen zřídka, ale jsme tomu vždycky otevření. Nápadů máme spoustu, ale chceme hlavně prozkoumat Fol Naïs a vyzkoušet, jak obstojí naživo, než se znovu pustíme do tvůrčího procesu.

Ve vaší biografii mě zaujala věta: „Searching the Holy Riff since 2009.“ Už jste ho našli?

Ben: Často přemýšlíme, jak se k němu přiblížit, pak cítíme, že je přímo před námi. Možná na příští desce? Děláme na tom.