Apparat: Už mě tolik nezajímá, abych se dostal k nějakému cíli

Producent, kterého přestaly zajímat beaty a začaly zajímat zvuky. Sascha Ring, známý pod přezdívkou Apparat, vydává nové album A Hum of Maybe. Hudebník se dostal do povědomí především díky působení v elektronické skupině Moderat, souběžně si ale budoval i sólovou kariéru, ve které postupy EDM pomalu opouštěl a nahrazoval prvky ambientní nebo dokonce vážné hudby. Díky tomu dostal také několik příležitostí podílet se na hudbě k filmům, seriálům nebo divadlu. Oproti desce LP5 se na novince přeci jen elektronika dostává do popředí o něco častěji. Možná i proto, že koncept A Hum of Maybe spočívá v akceptování různých protikladů, které život nabízí, a v soustředění se hlavně na to, v čem se doplňují, než v čem si odporují. Přirozeně se pak člověk objeví někde uprostřed – ani v „ano“, ani v „ne“, ale v „možná“.

Právě o novém přístupu a o tom, jak se odráží do skládání, spolupráce a vystupování, jsme mluvili v rozhovoru vedeném přes e-mail. Propagační kampaň nepovažuje Apparat za svou silnou stránku a sám by „nejraději prostě vydal album a řekl: tady máte, přátelé“, jak řekl během instagramového livestreamu. I tak se v poměrně stručných odpovědích podělil o několik vhledů do návratu k tvorbě studiové desky po téměř sedmileté pauze.

Jak ovlivnila tvorba pro filmy a divadlo tvou práci s narativy?

Práce pro film a divadlo mě naučila přemýšlet méně v kontextu písní a víc vnímat pohyb. Narativy nemusí být lineární nebo explicitní, mohou existovat v přechodech, v rychlosti a v tom, co je nevyřčeno. Tenhle postup se mnou zůstal. Na tomhle albu je narativ spíš o napětí, která se hromadí nebo rozpouští než o příběhu se začátkem a koncem.

Jeden z nejsilnějších momentů na albu je právě přechod z napjatého Williamsburg do prostornějšího Pieces, Falling. Produkoval jsi album chronologicky?

Ne, chronologicky ne. Tyhle vztahy se objevily později. Ze začátku jsem pracoval na jednotlivých dílech odděleně. Až když jsem všechno viděl pohromadě, tak se začalo objevovat napětí a uvolnění mezi jednotlivými skladbami. Tahle proměna funguje, protože odráží vnitřní posun od stlačení do něčeho křehčího. Neplánoval jsem to, ale když jsem to uslyšel, už s tím nešlo hnout.

Pro překonání tvůrčího bloku jsi se snažil přijít alespoň s jedním nápadem denně. Jak velký nebo malý mohl být v tomto kontextu daný nápad?

Může být velmi malý. Nemusí jít o celou skladbu. Může to být zvuk, rytmus, harmonický pohyb nebo třeba zachycení pocitu trvající pár vteřin. Důležité je to nesoudit, úkolem nápadu je jen existovat. Forma se pak dostavila později, pokud vůbec.

Dostal se některý z těchto prvotních nápadů na album v relativně nezměněné podobě?

Ano, některé písně, nebo alespoň jejich části, si pořád nesou tu vnitřní křehkost. Začátek a konec Glimmerine nebo An Echo Skips a Name (alternate take) jsou poměrně podobné verzi z jamu. Nebyly vyhlazeny v něco jiného, protože první podoba působila dostatečně upřímně. V nějakých případech ponechání původní podoby zachovalo emoční váhu, která by se různými úpravami ztratila.

ZACHYTIT INTUICI

Na albu se vracíš do míst v zahraničí a do důležitých životních momentů. Když zhudebňuješ vzpomínku, kde začínáš?

V tomto případě byly vždycky první texty. Často se týkají nějakého místa nebo chvíle. Hudba pak celkem automaticky následuje. Dřív jsem pracoval naopak, ale pak jsem přenahrával vokály kvůli různým změnám a přišel jsem o kouzlo první nahrávky.

A Hum of Maybe doprovází slova o přijmutí stavu mezi extrémy. Je to něco, na co se vyloženě soustředíš v polarizovaném světě?

Jsem si toho vědom, ale nejde o reakci na dění ve světě. Album nepropaguje střed jako takový. Spíš se pohybuje v nejistotě bez snahy ji vyřešit. V dobách, které tlačí k jasně vymezeným pozicím, můžeme vnímat nejednoznačnost jako radikální, ale pro mě je to spíš intuitivní postoj než politický.

Takže když mluvíš o vznášení se někde uprostřed, myslíš to v osobnějším kontextu, třeba v rámci rodinného života.

Určitě je to osobnější. Rodinný život je plný rozporů, omezení a naplnění, vyčerpání a radosti. Ty věci se nevylučují. Žití s takovou komplexitou ovlivnilo, jak přemýšlím nad hudbou. Není potřeba zjednodušovat emoce do jasných tvrzení.

Bylo příznačné, že An Echo Skips a Name, píseň o emočním vzdalování se, vznikla ve dvou různých verzích?

Spíš bych to nazval šťastnou náhodou.

SOUBĚŽNÉ EXISTOVÁNÍ

Byl jsi součástí mnoha úspěšných spoluprací. Jak se tvůj postup práce s ostatními mění v různých hudebních kontextech?

Jádro je stále stejné: důvěra a naslouchání. Co se mění, je to, kolik vnáším do hudby struktury. Někdy jsem spíš skladatel, jindy zase editor nebo zprostředkovatel. S Phillipem (Philipp Johann Thimm, pozn. aut.) jsou naše role proměnné. Taková pružnost je nejdůležitější, díky ní zůstává ve tvorbě život.

S hudebníky, kteří se podíleli na desce, nyní odjedete i tour. Co se přenášíš z živého hraní elektronické hudby do vystoupení s živými nástroji?

Preciznost a zdrženlivost. I s živými nástroji přemýšlím elektronicky o prostoru a rovnováze. Současně nechávám prostor, aby věci mohly dýchat a případně se vyvíjet. Mým cílem není jen hudbu replikovat, ale udělat ji přítomnou.

Řekl jsi, že už nechceš na koncertech používat vizuály. Je například video pro singl An Echo Skips a Name blíž k tomu, jak v současnosti přemýšlíš o navození atmosféry?

Ano, to video je o jemných nuancích – odrazy světla v závislosti na proměně úhlu pohledu. To je pro mě teď zajímavější než obrovské vizuální narativy a přehnaná stimulace. Atmosféra nemusí dominovat, aby získala pozornost; může existovat potichu, souběžně s hudbou.

Jak se nově získaný přístup, který přijímá nejednoznačnost, projeví do budoucí tvorby?

Proměnilo to můj vztah k jistotě. Už mě tolik nezajímá, abych se dostal k nějakému cíli. Naopak rád zůstávám o něco déle ve fázi procesu. To už se asi nezmění. Není to koncept, který bych chtěl zopakovat, ale můj tvůrčí postup je teď udržitelnější.