Árstíðir na hraně alternativy - nebo už za ní?

Árstíðir nejsou pro české publikum neznámou formací, odehráli tu za posledních pět let hned několik koncertů, a obecně se řadí do škatulky indie folk nebo chamber pop. Od jejich posledního alba, crowdfundingového úspěchu Hvel uplynuly tři roky a došlo k dalšímu zúžení ansámblu. Do jakých vod se na novince Nivalis vydala populární islandská kapela letos?

Úvodní singl While This Way naznačuje, že současné trio doplněné hostujícími hudebníky se tentokrát více zaměřilo na práci s elektronikou, která s barevně jednotnými zpěvy a echem smyčců působivě vykresluje širou zimní krajinu. Dlouhou dobu si Árstíðir vystačili s kytarami, klavírem, barvitě propracovanými houslemi a violoncellem, které bohatě zastaly i rytmickou stránku. Aktuálně se přidávají bicí - od několika experimentů na Hvel jsou zde využívány prakticky v plném rozsahu stopáže. Skvěle fungují v rytmické Lover, ovšem o několik tracků později jsou už poněkud repetitivní a jejich použití vyznívá místy nuceně. Nivalis přináší sonicky široké kousky i komorní balady. Éterická Mute rozehrává mrazivou elektronickou plochu zdobenou vrstvami houslí, která se mírně úsměvným rockovým beatem láme do ploužáku, zatímco v rádiové In the Wake of You by stačilo přidat zpěvačku se sametovým altem a výsledek by se bez větších úprav hodil pro příští bondovku.

Na třináctitrackové desce dominuje angličtina, islandština zazní pouze v temnější, progresivněji laděné Thar sem enginn fer. Smyčce vzhledem k objemu elektroniky často ustupují do pozadí a po odchodu fenomenálního houslisty Karla Jamese Pestky (nyní spolupracuje s Ólafurem Arnaldsem či Iamthemorning) jsou spíše romantizujícím doplňkem. Výraznějších ploch se dočkají například v mysteriózním valčíku Circus nebo v nevěrohodně vyznívající Please Help Me.

Uhlazené vokály tria podporují intimní vyznění vztahových a introspektivních zpovědí, časem ale přichází stereotypní opakování nápadů, kterým by slušela větší emoční rozdílnost. Nivalis je snahou o osobité propojení současných elektronických a popových trendů s folkovým základem, bohužel se to ne zcela daří. Deska častěji přechází k ověřeným rádiovým schématům a nevyhne se oslabujícím klišé, ať ve zkreslení zpěvu, v nevhodně použitých elektronických odkazech minulých dekád či ve smyčcových aranžích. Jedinečnému projevu, vyrůstajícímu z folku a sborové tradice prostoupené klasickou hudbou, se Árstíðir touto nahrávkou poněkud vzdalují v popových vlnách. Snad v nich zcela nezmizí.