Aye, captain! (The Longest Johns)

Při pohledu z pláže s drinkem v ruce nebo z bezpečí mola je to romantika. Moře je ale stále, navzdory novým technologiím, místem, kde příroda dává jasně najevo, kdo je na téhle planetě pánem. Oceán je i symbolem dobrodružství, múza, ztělesnění temné romantiky, po staletí zdroj obživy vydobyté v krajním nebezpečí.

Všechno tohle se skrývá v hudbě bristolské party The Longest Johns. Názvem pomrkávajícím na piráta z románu Roberta Louise Stevensona se obracejí k tzv. sea shanties, tedy subžánru lidové hudby, k halekačkám, kterými si „námořníci zaháněli nudu při dlouhých plavbách, ale také se jimi dorozumívali se členy posádky během noci nebo je využívali pro koordinaci pohybů při tahání lan a zvedání plachet“, jak praví promo.

Britské trio ale nenabízí jen moderně uchopený původní materiál. V jejich diskografii tak najdeme píseň o Titanicu nebo svérázné pojetí čistě současného problému, tedy věčných sporů s GPS navigací v autě. Na aktuální, již deváté studiovce Voyage pokračují v nastoleném kurzu, přesto je tu náznak směřování do nových vod. Čím dál tím častěji tu totiž zaznívají hospodské popěvky – opile houpavá Mutiny si v doprovodu vystačí jen s akustickou kytarou a cinkáním sklenic – a spíše „suchozemské“ záležitosti, u nichž nelze neslyšet obrysy akustického folk/punku.

Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií. Základy jsou to ostatně stejné a anglické námořnické popěvky se jasně odrazily i v lidové muzice na druhé straně oceánu. A taková Proud Mary, kterou v roce 1966 napsali a nahráli Creedence Clearwater Revival, se v podání The Longest Johns vlastně obloukem vrací k tušeným kořenům.

The Longest Johns pracují s hudební univerzalitou, která je tak nějak domácká a povědomá napříč západním světem. Songy jako Shawneetown nebo One Hundred Feet si vystačí s naprosto minimálními prostředky – v prvém případě je to jasně daný dupavý rytmus, který zpěv postrkuje, v tom druhém zůstávají jen překrásné vokální harmonie. A přesto je jejich účinek téměř omamující a rozechvívající dávné atavismy, které by nám, středoevropským suchozemským krysám, vůbec neměly být vlastní. Jenže, je to jinak.