Barevný svět The xx

Když v roce 2009 vyšla pod nezávislým labelem Yung Turks eponymní deska čtveřice, která si říkala The xx, byla to trefa do černého. Zatímco mladé kapely se snažily být druzí Arctic Monkeys nebo The Libertines, The xx na to šli z opačné strany. Přišli s minimalisticky stylizovanou hudbou opatřenou křehkými intimními texty, které zněly jako rozmluva s náctiletou školačkou se zlomeným srdcem. Rozhodně nešlo o revoluční počin, ale na to, aby se kapela dostala do širšího povědomí nebo aby se umístila v britských žebříčcích nejlepších alb všech dob (i třeba před Velvet Underground), to stačilo. Sama kapela svůj úspěch nikdy neprožívala, naopak se netajila tím, že po něm nikdy netoužila. Následovník Coexist, který skupina nahrála v malé místnosti o velikosti koupelny, měl sice lehce odlišný zvuk, ale obsahoval materiál, který mohl být součástí prvního alba. Pak se okolo The xx uzavřely vody a na další materiál se muselo čekat dlouhé čtyři roky. Jmenuje se I See You.

Singl Hold On naznačoval, že zvukově se The xx posunou k prvnímu albu Jamieho xx, za které byl nominován na prestižní Mercury Prize. Zatímco předchozí desky otevíraly pomalejší niterné songy, Dangerous působí mnohem uvolněnější atmosférou. Instrumentální rukopis Jamieho xx je mnohem znatelnější než kdy předtím, to ale neznamená, že by jeho spoluhráči zůstávali stranou. Vokály a texty Romy Madley Croft s Oliverem Simem fungují stejně dobře a jejich hlasové projevy se pořád výborně doplňují , jen jsou doplněny výraznější produkcí. Najdou se však i místa (Perfomance nebo Brave for You), kde křehkou a melancholickou náladou připomínají své předchozí nahrávky.

I See You je dobré album, jakkoliv nedosahuje kvalit toho prvního, minimálně co se autentičnosti týče. Působí sice sebevědoměji díky přímočařejšímu elektronickému rázu Jamieho XX, který nad kapelou nenápadně přebírá kontrolu, zároveň stále působí intimním dojmem.