Behemoth: Po evangeliu přichází Satanista

Třiadvacet let od reinkarnace pekelné stvůry jménem Behemoth. Třiadvacet let od prvního vyvolání alba kleteb Sventevith (Storming Near the Baltic), které je nutno označit za slovanskou odpověď na tehdejší norskou scénu, debut kultovního statusu. Šlo to i bez vášnivého divadla. Letos jubileum, kulaté číslo. Desátá deska. Očekávání, nezájem, zklamání, zjevení, naděje, pohrdání. Tak to chodí. Rozhodně událost v močálech extrémního metalu. To bezpochyby.

Dlouhý příběh polské hordy není hadem, co požírá vlastní ocas, ale život vlka samotáře. Vývoj kapely je opakem několika severských kolegů, kteří na začátku vydali jedno deathmetalové album a po dalších dvacet let se drželi black metalu jako Káča čerta. Behemoth zatloukli šest zásadních hřebů do Kristova těla (3 dema, 1 EP a 2 desky), řekli: Pocałować ogon diabła a vydali se od black metalu, přinejmenším hudebně, jiným směrem, dál za horizont Mordoru a Transylvánie. Vydání The Satanist! předcházely čtyři video prology, ve kterých značně expresivně, až nietzscheovsky mluví o novém albu, jako by šlo o dionýsii, jejíž „zvuky a slova jsou jako obrovský falus, který brutálně znásilňuje každé tabu a svátost“. Extrémní metal bez patetického chvástání je utopie. Vzhledem k polskému původu Behemoth to lze odpustit/pochopit. Snad.

První slyšitelnou změnou od předchozích dvou alb, kde se oprostili od škatulky blackened death metal, je upozadění technické komplikovanosti. Těžko také hledat na první poslech silné skladby typu At the Left Hand ov God či Ov Fire and Void. The Satanist! nesází na podmanivost a uhrančivost, Satanistu si musíte zasloužit pozorným poslechem. A narazíte na heavymetalové kytarové sólo, o kterém by Nergal dřív jistě řekl, že je „ramma gay“ (skladba Messe Noire). Albem se také nezvykle nesou melodické chytlavé linky, příkladem budiž titulní vál a znamenitý refrén, který zaplaťsatan nesvedl Nergala ke zpěvu. A nechybí další kytarové „ramma gay“.

Rozvážná pečlivá kompozice, ano. Ale ty kulometné bicí nemůžou přivést nikoho do transu, ať už se Inferno cítí jako bubenický šaman nebo ne. O to víc vyniká rafinovanost, s jakou jsou skladby napsané (In the Absence ov Light), přechod od deathmetalové matematiky do klidné vybrnkávané pasáže se saxofonem kdesi v dáli zní naprosto nenásilně. Žádný obří Luciferův falus, ale důmyslná orgie nymf a Pana. Nergal mluví o novém album jako o doposud nejupřímnější práci, a jestli něco stvrzuje tato slova, tak je to polština, kterou pokračuje noirová pasáž. „Nie wierzę ani w Boga, ani w Rozum!“ Debatu o tom, jak může nevěřit v Boha a zároveň uctívat daimóny, pomiňme.

Head bang si nechte na doma, opus The Satanist! je blasfemický dithyrambos epických rozměrů. Zvolávám O Father O Satan O Sun!