Berlín: Procházka městem kouře, procházka městem kamene

"Berlín bude nejdelší a nejvytříbenější historický román v komiksovém médiu. Lutes si osvojil přirozený, čistý, evropský styl kresby, který připomíná Hergého Tintina... Tato kniha je stejně hutná jako nejlepší romány."

V roce 2005 zařadil americký týdeník Time sérii Berlín Jasona Lutese mezi stovku nejlepších grafických novel, a to v době, kdy vycházel jeho teprve 12. sešit (z plánovaných čtyřiadvaceti). Dnes, po vydání paperbacků Berlin: City of Stones (2000) a Berlin: City of Smoke (2008) a po loňských překladech vydavatelství BB Art můžeme dát přidrzlému časopisu směle za pravdu. Přestože druhá kniha končí 16. dílem a zbylá osmice příběhů na své souborné vydání a překlad teprve čeká.

Američan Jason Lutes vyrostl, jako množství jiných autorů, na komiksech o superhrdinech, ale přičichnutí k undergroundu a evropskému štýlu devadesátých let se mu stalo osudným. Mohlo za to především vydavatelství Black Eye Books, které protežovalo autory Jaye Stephense nebo dnes slavného Eda Brubakera a které v roce 1995 publikovalo Lutesovu sérii Jar of Fools. Úspěch mu dovolil rozsáhlou rešerši a přípravy na nadcházející trilogii Berlín, kde zpracovává téma a dobu Výmarské republiky let 1928 až 1933. Vydávání seriálu převzal v druhé půli 90. let ceněný kanadský label Drawn & Quarterly (Daniel Clowes, Guy Delisle, Joe Matt, Joe Sacco, Chris Ware...), což Berlín vneslo do podvědomí potřebných rychleji, než si Lutes představoval nebo plánoval.

A dobře tak! Berlín v této chvíli sice není kompletní, ale jelikož všichni víme, jak Výmarská republika po volbách dopadne, sieg mňau, a jednotlivé storky jsou podivuhodně nadčasové, netrpělivost ani zklamání z konce v nedohlednu se nekoná. Hlavní pavučinu děje Lutes rozplétá v roce 1928, kdy do Berlína přijíždí víkendová kreslířka Marta a poznává novináře Kurta. Právě jejich příběh je leitmotivem celé série, byť postupně ztrácí na důležitosti, a právě jim autor vetkl role vypravěčů (Martiny deníkové zápisky vkusným handwritten fontem, Kurtovy monology typewritterem, hezká drobnost i jinak kvalitního letteringu). Osobních příběhů, tragédií i krátkodechých radostí, rodinných krizí a podivných vztahů je v knize vykresleno mnoho a podrobně, takže romance ústřední dvojice působí občas až malicherně (a snad proto tak současně). Atmosféru života v Německu v předvečer katastrofy nečekaně vhodně dokreslují náhodné myšlenky kolemjdoucích a lidí na ulici - další titěrný, přesto neuvěřitelně silný a originální detail.

To, co dělá Berlín skvělým dílem, ale není jen přesná psychologie postav nebo smysl pro detail, ale především zpracování kontextu: úpadek tzv. Goldene Zwanziger, porušování příměří po válce, nástup nácků, konflikty se sílící levicí, masakr 1. máje 1929, ekonomická stagnace, dekadence a chudoba, paranoia, nejistota, všudypřítomné napětí, úzkost a strach z toho, co přijde. Do živého řežou hlavně momenty, kdy se situace, komentované dialogy, vnitřními promluvami nebo hlášením rozhlasu, setkávají s dějepisnými znalostmi čtenáře. Pocity jsou tak trochu obdobou klasických hororových hlášek: Prokrista, neotvírej ty dveře!! Do sklepa néééé!

Kniha druhá končí věcným resumé výsledků voleb do Říšského sněmu na podzim roku 1930, děsivou předzvěstí (děsivých) událostí budoucích. Nedá se čekat žádné překvapení, sám autor k nadcházejícím dílům uvádí jen zkratku: "It's all going downhill. I guess that's obvious. It will be happy and sad." Přestože příběhy charakterů jsou fikce a nekončí nutně špatně, Berlín zanechává hořkou pachuť vzpomínek a skutečných reálií a poprávu se tak stává další výtečnou kronikou 20. století, s odstupem, nadhledem i emocemi, které dostaly Evropu na práh II. světové války.

Lutesův styl je jasný, přehledný a čistý, i proto čtivý, byť se mnohdy chová více jako román než grafická novela (paradoxně, jelikož slovy opravdu zatížen není). V konfrontaci s originálem je vidět, že i český překladatel Viktor Janiš si máknul, a na výsledku je to sakra znát. Jedna jediná výtka směřuje k tomu, že Brandenburger Tor by měla být přeložena jako brána Braniborská, nikoli Brandenburská. Jsme přece Němci, mein Gott! Chci říct, Češi.