Biosphere - hrátky s vokály a jiné ponuré příběhy

Geir Jenssen aka Biosphere ve své tvorbě vždycky rád využíval lidský hlas. Vzpomeňme na jeho nepřekona(tel)nou desku Substrata a skladbu Kobresia s „hauntologickým“ monologem ruského telepata Karla Nikolaeva, hádajícího, co za předmět leží na stole v místnosti o dvě patra pod ním, nebo neméně mystické vyprávění Majora Briggse z Twin Peaks, jež tvoří páteř tracku Hyperborea. Případně na album Patashnik a stejnojmennou skladbu, která by byla poloviční, nebýt skvěle využitého, hlášku Получаю данные, восемнадцать тридцать восемь (v překladu „Přijímám data, 18 38“) opakujícího samplu ze snímku 2010: Druhá vesmírná odysea. Ani poslední oficiální řadové album N-Plants z roku 2011 není prosto lidského hlasu, který je ke slyšení v kratší skladbě Monju-1 a především pak v závěrečné Fujiko, kde má podobu mužského monologu v japonštině.

Dosud nejvýrazněji nechal Jenssen zasáhnout lidský vokál na loňské nahrávce L’Incoronazione Di Poppea (vydané na vlastním labelu Biophon Records), která je inspirovaná stejnojmennou operou Claudia Monteverdiho. Veškeré (nejen) hlasové samply jsou použity právě z ní, nicméně způsob, jakým s nimi Biosphere nakládá, je o poznání abstraktnější a experimentálnější. Základním procesem jejich zvukové přeměny je loopování, echování a vzájemné vrstvení, čímž nabývá výsledek znatelně temnějšího, až okultního vyznění – operní zpěv se tady mění v jakousi sakrální sonickou bránu do neprobádaných dimenzí. Úryvkovitá, jako by z důvodu slabého signálu přerušovaná torza lidských hlasů navozují mysteriózní atmosféru a skličující pocity, podobně jako se to Jenssenovi dařilo především na desce Substrata. Namísto vlepování monologů s konkrétním textem do hotové hudební složky jsou v případě nahrávky L’Incoronazione Di Poppea lidské hlasy základní a neoddělitelnou součástí, prolínají se s hudbou samou a tvoří s ní jeden kompaktní celek.

Jestliže album N-Plants je (přes svůj tematický nukleární background) po hudební stránce spíše po povrchu klouzající, posluchačsky nenáročné, na zcela offbeatové desce L’Incoronazione Di Poppea se Biosphere po letech vydává hlouběji do nitra ambientu, který svou ponurou atmosférou a abstraktním pojetím nemá v určitých momentech daleko ke skvělému debutu L'Autopsie Phénoménale De Dieu belgického producenta Krenga z roku 2009. Pokud Geir Jenssen tímto releasem poodhalil směr, jakým se bude ubírat v budoucích letech, je dost dobře možné, že mě ještě na stará kolena přesvědčí o tom, že jeho novou tvorbu se vyplatí poslouchat nejen ze setrvačnosti. Nezlobil bych se.