Black Honey se domáhají rovnoprávnosti

To, že feminismus v hudebním průmyslu se stal součástí marketingových trendů, ale rovnost žen a mužů se zdá být v nedohlednu, není žádnou novinkou. Měli bychom přestat poslouchat mužské umělce? Rozhodně ne. Ale najít rovnováhu a pokračovat v podpoře ženských interpretek, stejně jako to propaguje kapela Black Honey na svém druhém albu Written & Directed, může být správným krokem. Tahle deska je převážně o ženské nezávislosti a neutichající touze dokázat světu, že "female is not a genre", jak hlásá frontmanka čtyřčlenné britské skupiny Izzy B. Phillips.

Nádech retra a filmových klasik Qentina Tarantina vyzařuje nejen z coveru desky, ale titulní track I Like The Way You Die dokonce cituje slova ze slavného snímku Nespoutaný Django. Úvodní skladba nasazuje laťku a připravuje posluchače na rockovou slast.

Black Honey sázejí na podmanivé vokály a smršť zaostřeného a skoro až rozmazaného zvuku basové kytary v souladu s žesťovými nástroji, které můžeme zaslechnout hned v několika písních. Tohle neočekávané kombo zásadně posiluje a zintenzivňuje zvukový footprint celého materiálu. Podstatné jsou texty – občas jako by je složil náhodný generátor slov, přesto se na nich podíleli umělci jako Mike Kerr z Royal Blood nebo Olly Burden z Prodigy, kteří dokáží absurditu výrazů lehce převrátit v pravý opak.

Přestože většina skladeb může mít až zavádějící názvy jako Believer, Summer 92 a Beaches, neočekávejte žádnou slaďárnu. Written & Directed je nabíjející, syrové a otevřené album, které se díky hlasu Izzy B. Phillips symbioticky mísí se silným aranžmá a vytváří nesmírně sexy výsledek. Nahrávka poukazuje na to, že člověk by měl žít naplno a brát život, jaký je, měl by kopat za své lepší já a snít, ale taky nepředpokládat, že si z něj všichni sednou na prdel.

Závěrečným trackem je Gabrielle, akustická píseň, která se může zdá jako výstřel do tmy po takové náloži moderního indie rocku, ale opak je pravdou. Krásná a melodická skladba je upomínkou na deluxe/bonus tracky na starých vinylových deskách. Její síla spočívá v upřímném textu, který je inspirován údajnou aférkou zpěvačky s ženatým mužem. Píseň může připomenout Jolene od Dolly Parton z roku 1974, tedy až do chvíle, kdy si uvědomíme, že být milenkou není zas tak feministickým aktem, jaký bychom od od Izzy B. Phillips očekávali.