Black Rebel Motorcycle Club s námořnickou rozvahou

V posledních letech se Black Rebel Motorcycle Club nepříjemné události zrovna nevyhýbají. Nejprve to byla smrt Michaela Beena, otce baskytaristy Roberta, producenta, dlouholetého mentora a vlastně neoficiálního čtvrtého člena spolku, kterou reflektovala předchozí deska Specter at the Feast. Vzápětí následovaly vážné zdravotní problémy bubenice Leah Shapiro (v roce 2008 v kapele nahradila Nicka Jaga), které se jí naštěstí podařilo překonat. Kdo by ale čekal, že takové rány osudu nějak nápadněji poznamenají rukopis BRMC na další desce, ten počítal špatně. To může být známkou uvíznutí ve vyjeté koleji, daleko spíš ale novinka Wrong Creatures odráží stabilitu, sebejistotu a zkušenost. Kvality, jaké můžete získat či upevnit právě díky podobně nepříznivým okolnostem. Ty konec konců k životu patří, ať jste rocker nebo ne.

Album Wrong Creatures nepřekvapuje, spíš ujišťuje o nezlomeném duchu. BRMC kytarově burácejí a halí se do sonických mračen vyzbrojeni smyslem pro chytlavou melodii i psychedelickou mámivost, tak jak to od nich známe. Na všechno se jde s námořnickou rozvahou: pomalé rozjezdy, postupné houstnutí atmosféry, nezřídka ústící do opravdu působivě vygradovaných finále (King of Bones, Ninth Configuration, Calling Them All Away). Z tohoto modelu občas kapela vykročí tu ke svižnější vypalovačce (Little Thing Gone Wild), jindy naopak baladičtějším směrem (Haunt, neobyčejně jímavou melodií obdařená Echo), pozoruhodné zpestření pak představuje skladba Circus Bazooko, v níž si Peter Hayes pohrává s falzetem na pozadí rozmařile jarmarečních kláves.

Dynamické schéma alba si tentokrát trojice ohlídala lépe než na Specter at the Feast, takže posluchače nezahlcuje na jedné ploše táhlou psychedelií ani vzájemně zaměnitelnými nářezy. Snad i díky producentským korekcím zkušeného Nicka Launayho je všechno rozprostřené v pečlivé rovnováze, přejedení jedním nebo druhým nehrozí. Zároveň však nahrávka není vypočítavě narýsovaným produktem, BRMC si stále zachovávají intuitivní bezprostřednost a sympatickou garážovou nedbalost. Nezdá se pravděpodobné, že by ještě někdy výrazně změnili směr jako tomu bylo s třetí deskou Howl (o instrumentální odbočce The Effects of 333 nemluvě). Ale pokud zůstanou tak věrohodní a vřelí, jako na aktuální desce, není důvod se netěšit ani na ty další.