Ostatně, podlehlo i publikum, které se marně snažilo muzikanta v typickém klobouku vytleskávat i po závěrečném coveru Ramblin’ Man.
Quo vadis, blues? Tahle otázka se pravidelně objevuje ve chvíli, kdy se na scéně objeví mladá krev a kluby zavane čerstvá energie. Pamatujeme to s Joem Bonamassou, který postupně dozrál do žánrového kmotra, slýchali jsme to u Jonnyho Langa, ale kolem něj je spíše ticho. Nyní jsou v kurzu dva dvacátníci. Christone „Kingfish“ Ingram má ve svých šestadvaceti už Cenu Grammy a tři nominace, jeho koncert stále marně vyhlížíme. Marcus King se zatím musí spokojit s nominací, za to má českou premiéru za sebou. A byla skvělá.
Rodák z Jižní Karolíny má jednu obrovskou výhodu: košatější inspirace a otevřenou mysl. Ingram je, s veškerým respektem, mnohem větší tradicionalista. Marcus King prý s až akademickou pečlivostí vstřebával hudbu Duanea Allmana, resp. Allman Brothers Band, B.B. Kinga, Alberta Kinga, Merlea Haggarda nebo Waylona Jenningse, navrch vystudoval jazzovou teorii. Dnes v jeho hudbě slyšíme i podstatný vliv soulu, obzvláště na aktuálním, velmi osobním albu Mood Swings, které produkoval Rick Rubin.
Neortodoxní kombinace dokázala pražský Lucerna Music Bar solidně zaplnit i v první horké červencové úterý. King si navíc do Prahy přivedl vcelku lákavý support Fiend Without a Face, tedy jednu z kapel Brenta Hindse, až do letošního března člena progmetalových Mastodon. Jeho surfabilly projekt, tedy jakýsi garáží zpotvořený surf rock, ale ani zaboha nefungoval. Celý set působil jako rozháraná zkouška bez ohledu na publikum, skladby připomínaly letmo načrtnuté fragmenty bez výrazu, navíc odehrané tak nějak bez zájmu.
Až nepříjemná energie, která půlkruhové pódium halila, se rázem rozptýlila s příchodem Marcuse Kinga a jeho spoluhráčů. Devětadvacetiletý kytarista a zpěvák má auru dobrosrdečného sympaťáka, který toho v životě dost prožil a vybojoval nejednu bitvu, hlavně tu alkoholem. A blues je hudba zkušenosti, vyprávění o životě, bolestech duše, ze své podstaty zpověď. Jakkoliv si spousta muzikantů pomáhá fiktivními příběhy, autenticitu vycítíte. U Kinga je jí spousta: ať už ve skromném vystupování nebo v písních samotných, od srdce citlivých i zemitě hutných, které pořádně vyzkoušely možnosti velkých zesilovačů Orange, což není u bluesmanů často vídaný gear.
Pozitivní energie se dokázala přenést i na Hindse. Ten chvílemi postával na kraji pódia, dokonce ochotně zapózoval na selfíčko fanouškovi a pak si s Kingem zahrál nabroušenou skladbu Lie Lie Lie. Byl jako vyměněný – uvolněný, živý a konečně hrál pro lidi pod pódiem, nejen pro sebe. Jako by i jeho dokázala ta srdečnost okouzlit.
Ostatně, podlehlo i publikum, které se marně snažilo muzikanta v typickém klobouku vytleskávat po závěrečném coveru Ramblin’ Man. Řekl bych, že Marcuse Kinga nevidíme v Česku naposledy, ostatně šumperský festival Blues Alive se o něj, prozatím neúspěšně, pokouší už několik let.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.
Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.
Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.
A pak Iron Maiden. Na obrazovkách se objevuje výzva, aby lidi nepoužívali telefony, první skladba jede bez projekcí a v prostoru vzniká zvláštní napětí mezi starým metalovým rituálem a současným publikem, které má reflex všechno okamžitě vytáhnout, nasvítit a uložit.