Boxeři se opálili, vyzráli a změkli

Rebelující boxeři z Londýna v květnu vydali své čtvrté studiové album Promises. Název i pozitivní, ostře projasněná fotografie na obalu napovídají, že tentokrát to nebude taková deprese. Album se nahrávalo v L.A. a tam vás to sluníčko prostě dostane.

Otvírák a také první song, který se dočkal i videoklipu, Diamonds, zní slibně. Jako by ho zpěvák Nathan opravdu zpíval na skokanském můstku – od stěn útesů se odráží jeho zpytující hlas: I'm no good next to Diamonds. When I'm too close to start to fade. Are you angry with me now. Are you angry cause I'm to blame. Vyzařuje z něho klid a pohoda, takový „zlepšovák nálady“ se hodí vždycky.

Fragile je rovněž zamlžená sluncem, jen je tu už moc velké dusno z příliš mnoha nástrojů. Kdyby tam nechali jen čistý a výrazný basový tón – jenže ten je po chvíli utopen v nejasných mnohovrstevných aranžmá. Možná za to může Kalifornie, možná místní pomeranče nebo se tam něco sype z palem, já nevím... ale kde je ta britská jednoduchost a přímost?

Always je rovněž zaměnitelná s jakoukoli písní tisíce průměrných poprockových kapel. Zpozorníte až při slibném začátku Take Me Back. Ó, díky kytaristovi Toddovi, který to vždycky zachrání odvahou trochu více hrábnout do strun a udržet to. Jednodušší a jadrnější stavbou se podobá Diamonds, v těchhle dvou písních vidím sílu Boxer Rebellion, melodie je pěkně rozbalená a ne zašuměná do ztracena. Low je ale zase klišovitá popina bez nápadu, jak v hudbě, tak v textu. V následující skladbě Keep Moving vyniká bublající basa, ale pachuti připomínající to, co dnes zbylo z Coldplay, se neubráním.

Následují dvě podobně romantické písně – kvalitní pop, který se dobře poslouchá, jen mám pocit, že se vždy s jedním nástrojem vymyslí něco zajímavého, ale jako by se v tu chvíli na ostatní instrumenty zapomnělo a je z toho hot dog bez hořčice. Promises slibuje něco zajímavějšího, jen už nemá co, neboť je to skladba poslední.

Některé skladby mají potenciál, bohužel je mezi nimi hodně popových klišé, navíc jsou až moc vypíglované a precizně zahrané. Proč někdy neudělat chybu? Promises je rozhodně jejich nejměkčí deska, kluci jsou tak hodní, až to bolí. I když se hrdě řadí do žánru indie rock, tak jsou málo indie a málo rock. Dá se však předpokládat, že na živém vystoupení budou všechny skladby dravější, takže se 21. září nechme překvapit v pražské Lucerně.