Brooklynští „zachránci punku“ The Men

S kapelami vašeho srdce se to má jako s vlastními dětmi. I když úplně náhodou rozbijí porcelánovou sadu po babičce a v nových šatech se před vašima očima vyválejí v kaluži, stejně jim vždycky odpustíte. Dostanou zaracha nebo dva dny nepůjdou ven, odpuštěno ale mají většinou pět minut potom, co jste vynesli střepy.

Brooklynští „zachránci punku“ The Men se v posledních třech letech neflákali: natočili tři desky a objeli s nimi půlku zeměkoule. Slovo „neflákat se“ ovšem v jejich případě dostává zajímavý rozměr. Zatímco se Leave Home hrdě a právem prezentovalo jako bezstarostné fuck-off všem myslitelným i nemyslitelným hudebním limitům, předposlední Open Your Heart a hlavně nejnovější deska New Moon vsadila na úplně jinou kartu. Nekontrolovaný experiment je ten tam, parta kolem Nicka Chiericozziho se začala víc soustředit a kontrolovat: pryč jsou doby, kdy se The Men střídali za bicími, nahrávky dostaly jasnější kontury, ubylo post-hardcoreového vyšilování a s ním taky instantního pocitu všemohoucnosti. Špinavý a smradlavý LADOCH nahradil cajdáček Open the Door. Člověk se už nemusí bát, že ho sousedi nechají kvůli vibracím ve zdech vystěhovat. Naopak. Chce se po něm, aby začal dávat pozor a zavzpomínal.

I přesto, že New Moon už nikoho ze židle nezvedne (což není nutně špatné znamení), s Leave Home má přeci jen něco společného. Když se proposloucháte první „ohníčkovou“ půlkou, druhá půlka desky vás určitě nezklame. Jako by to Chiericozzi na své věrné zkoušeli znovu, tentokrát z opačného konce. Už nechtějí prověřovat vaši schopnost snést pohled na vyhřezlá střeva kytar odměnou za klidnější, o to extatičtější druhou půlku. New Moon zpočátku servírují honky tonk, jemné popěvky a akustické brnkání a zkoušejí to od lesa: když ty táborákové melodie vydržíte, naložíme vám toho se stoupající hladinou alkoholu v krvi trošku víc. A taky že jo. Dajána se někde v půlce páté písničky I Saw Her Face začíná potácet na kutě a nevědomky startuje lepší část večera. Vůbec nevadí, že si z něj zítra málokdo bude co pamatovat. A je už úplně šumák, že ovíněné Dajáně mezitím pozvracel spacák kamarád, co se předtím snažil dostat do jejích kalhotek.

Dynamika, se kterou se večer přehoupl z klidné fáze do divokého jančení kolem ohně, jde cítit nejlíp z mejdanu v nejlepší skladbě desky The Brass. Jednoduchý tříakordový základ je podložený zběsilým topolovským piánem, které se dere dopředu přes záplavu zkreslených kytarových zvuků. Do cíle doráží ruku v ruce s podobně splašenou Electric a závěrečným sedmiminutovým opusem Supermoon.

The Men prý desku New Moon nahrávali v zapadlé chatce kdesi v horách Catskills. Slovo „zapadlá“ je nutné brát s rezervou, stejně jako označení „hory“. S průměrnou nadmořskou výškou něco nad tisíc metrů to jsou spíš Beskydy Nového Yorku než Tatry a vzhledem k tomu, že se tam jeden ze zakládajících členů (Mark Perro) naučil pořádně štípat dřevo (a poslouchat Toma Pettyho), nebyla to asi žádná lesní askeze ve stylu Henryho Thoreaua. Ať tak či onak, s jejich novou deskou se to má podobně jako s každým delším pobytem v přírodě: v okamžiku, kdy se konečně vzdáte svého zhýčkaného já a začnete se vpíjet do korun stromů, začíná ta pravá cesta očisty.