Bujaré sampledelické orgie (The Orb)

Při poslechu aktuálního opusu veteránů elektronické scény The Orb se nelze ubránit dojmu, že i když starého psa naučíš některým novým kouskům, nejlépe mu stejně jdou ty staré. U The Orb je to však zřejmě výhoda. Jejich desky z poslední dekády poněkud tápaly mezi strohým minimalem a leckdy až nabubřele opulentními kompozicemi à la pozdní Pink Floyd. Mezitím si vyzkoušeli i kolaboraci s veleknězem „dubového háje“ Leem Scratchem Perrym, aby se zas po letech vrátili na startovní čáru. A tam je jim nejlépe.

Na nové desce jsou tak opět ke slyšení bujaré sampledelické orgie – ozvuky dubového oparu, deriváty šlapavého housu či tripoidní downtempové ukolébavky, které kdysi odpovídaly tepu doby a transmutovaly nové se starým, srozumitelné s nejednoznačným, pop s experimentálními brikolážemi. Celkovému soundu tentokrát vypomohl i subtilní hlas zpěvačky Emmy Gillespie v úvodní skladbě The End of the End, potenciálním hitu, který má obdobný tah jako kdysi jejich veleúspěšná Toxygene. Cinematická Soul Planet se zvukem echovaného klavíru je pak logickým zakončením celé zvukové anabáze, symbolicky směřující k „vyvanutí“. Londýnští předáci ambient housu tady znovu připomínají svou nejpřínosnější polohu, extrahovanou především na legendárních albech U. F. Orb (1992) či Orblivion (1997).

Alex Paterson, dnes už jediný původní člen projektu, kdysi vypomáhal v „dílně“ Briana Ena. Od strůjce ambientu se přiučil konceptuální práci se zvukem a chápání studia jako hudebního nástroje. Nakonec se s vlastní rozvědkou The Orb stal, vedle Orbital nebo The Future Sound of London, hlavním iniciátorem pojetí elektroniky, které tehdy posunulo možnosti hudby k neprozkoumaným horizontům. Tehdy se hlavním stavebním kamenem staly roztodivné samply a zvuky okolního prostředí naroubované na beatové podloží, navozující trans a postšamanistické zážitky z návštěvy jiných světů. Dnes je Paterson zasloužilým „lodivodem“ a na novém albu si přizval ke spolupráci jak klasiky žánru (Thomas Fehlmann, Jah Wobble, Roger Eno), tak i nejmladší generaci hudebníků, aby se znovu pokusili vyvolat ducha minulosti.

Mohlo by se zdát, že The Orb jsou už jen legendou a můžou si pohodlně plout na heliovém polštáři, který už odlétá za horizont událostí. Anebo čas dlí v neustálé přítomnosti a minulost i budoucnost jsou jen přeludem? Pro kolektiv The Orb by to byla dobrá zpráva.