Cannibal Ox – samurajové na odvetném tažení

Slovo kultovní má tendenci nezdravě bujet a cpát se i před díla, která kultovní měřítka nemohou naplnit už z povahy věci. Ale pokud bych měl vybrat jednu desku, která tento přívlastek snese, byla by to Cold Vein – první a skoro poslední harlemského dua Vast Aire a Vordul Mega. Byla to zvláštní doba: začátek nového milénia s sebou ve Státech nesl novou vlnu společenské kritiky, která nejjasněji vykrystalizovala nejen na desce Cold Vein, ale také na debutu El-Pho Fantastic Damage. To vše pod patronátem začínajícího labelu Def Jux, který se stal symbolem newyorského undergroundu pro první pětiletku po roce 2000.

A právě charakter doby a kompletní Elova produkce jsou faktory, které nelze od debutové nahrávky Cannibal Ox oddělovat. Táhlé beaty plné syntetických ozvěn sugerujících neustálý pocit blížící se apokalypsy vytvořily perfektní terén pro oba rappery a texty plné každodenního protloukání, výrazných metafor, odkazů k estetice bojových umění a mytologizace života v ghettu. To z desky vytvořilo nejen modlu mezi fanoušky, ale také kometu výročních žebříčků, a například Complex ji umístil na čelo žebříčku undergroundových rapových alb vůbec. Tím však světlé chvíle skončily. Neshoda s El-Pím a odchod z labelu byly teprve začátek. Vast Aire sice vydal několik sólovek, ale k věhlasu společné desky se přiblížit nedokázal. (A nějakou dobu údajně dokonce žebral na ulici.) Vordul Mega pro změnu trpěl chronickými depresemi, kvůli nimž se zdálo, že jakákoli hudební budoucnost je ztracena. Vypadalo to, že oba MCs skončili na samém dně kapitalistického potravního řetězce bez šance na zlepšení i novou desku. Nicméně i přesto se před pát lety začaly ledy prolamovat a po tři roky starém EP a čtrnáctiletém ne-čekání vychází novinka Blade of Ronin.

Pozice je jasná – druhá deska se nemůže vyhnout srovnání se starším bráchou. A stejně tak je už na začátku zřejmé, že v tomto srovnání nemůže obstát. Prvním důvodem je změna producenta – El-P si na první desce udělal jméno a další takový zkrátka není. Druhý důvod je proměna doby, kdy na jedné straně uvadl zájem o undergroundový rap a na druhé straně se změnilo společenské klima. I když důvody, proč mluvit o blížící se apokalypse, se jistě najdou i teď. Už od intra jasné, že právě snaha navázat na Blade of Ronin je vůdčím motivem a naštěstí ani předem prohraný souboj nekončí zdrcující porážkou. Dokonce stopy jako Gotham, Iron Rose nebo Water dokáží navodit ponurou atmosféru prvotiny a snést nejvyšší měřítka, což je až nečekaně dobrá zpráva. Na odvrácené pak najdeme dvě výraznější šmouhy. Nejdříve hosté. Ne snad že by neměli patřičnou kvalitu – vždyť mimo partičky starých známých z ghetta jsou tu i jména jako MF Doom, Artifacts nebo Elzhi –, problematické je spíše jejich množství. Tracky nejlépe fungují tam, kde se daří udržet sevřenou atmosféru, tu ale právě hosté mají tendenci rozrušovat. Druhým neduhem je delší stopáž. Poslechnout skoro dvacítku zářezů zabere něco málo přes hodinu a neškodilo by playlist pročistit. Takhle zážitek z opravdu silných momentů kazí několik slabších chvilek.

K pozitivům lze naopak připočítat, že oba rappeři stále útočí pomocí osvědčených flow a především u Vordulova hypnotického rapu není dlouhá pauza vůbec znát. A stejně jako minule se i tentokrát v textech vyzbrojili nečekanými metaforami, bojovým názvoslovím a obrazy na pomezí egotripu a divokého snu přerostlého autisty, i když na napjatém laně verbální ekvilibristiky se především Vast Aire občas neuhlídá a metaforou ustřelí příliš daleko.

Nakonec je ale společná novinka po tolika letech přeci jen nečekaně příjemným překvapením. Někoho přístup dvou rapperů, kteří si nástrahami ghetta prošli se vším, co k tomu patří, možná nezaujme, ale pro toho, komu ještě teď osobní last.fm hlásí Cold Vein jako nejposlouchanejší desku ever, dokáží zaplnit prostor v přehrávači na několik týdnů. Minimálně.