Caveův Strom z kostí nepotřebuje melodii

Nové album Nicka Cavea Skeleton Tree bude vždy spojováno se smrtí zpěvákova syna, která jej zastihla během natáčení a logicky se do výsledku musela promítnout. Písně se totiž formovaly až ve studiu během společného jamování, jak bylo řečeno v dokumentu One More Time with Feeling, který během nahrávání vznikal. Měl premiéru den před vydáním desky a dá se říct, že se stal její neoddělitelnou součástí. Těžko se vciťovat do role otce, který přišel o syna, dokud se něco podobného člověku nestane. „Všichni ti říkají, že žije dál ve tvém srdci, ale není to pravda. On prostě nežije. Nebo tedy žije, ale ne doopravdy. Prostě tady není,“ zaznělo ve snímku a jsou to věty, které zasáhnou. Cave i tvůrci si drželi určitý odstup, některé věci prostě nelze zobrazovat v úplné nahotě, ale nejen na Caveových váčcích pod očima bylo znát, jaká ve studiu panovala atmosféra.

Odkaz na tragickou událost lze nalézt v každém textu. Někdy více, jindy méně konkrétně. Hudebně deska plynule navazuje na poslední řadovku Push the Sky Away a ještě více rozvíjí hudební minimalismus. Snadno zapamatovatelných melodií se tu nedočkáte, u některých písní se dá i polemizovat o tom, jestli vůbec melodii mají. Nekonají se ani pro The Bad Seeds typické pasáže střídající ticho a hlukové stěny. Všechny skladby složil Cave sám se svým nejbližším parťákem Warrenem Ellisem, který se opět postaral o syntezátorové podklady a ruchy doplněné o dramatické smyčce. Vše má až ambientní atmosféru, a pokud se odehrává nějaká gradace, tak pouze v hlase, vše je podřízeno atmosféře a slovům. V textech už Cave zcela opustil svůj narativní styl a soustředí se na zprostředkování emocí pomocí obrazů, a není v tom o nic slabší než ve vyprávění. Mají sílu i jako samostatně recitované komentáře, které zaznívají během filmu.

Celá deska působí ponuře a ze začátku dost monotónně. V dokumentu Cave hovoří o tom, jak si lidi někdy přejí, aby se stalo něco, z čeho by pak čerpali inspiraci, ale u něj prý tragédie způsobila jen trauma a na tvorbu měla přímo devastavující účinky. Po takovém vyjádření by člověk skoro i přemýšlel, jestli opravdu na desce není nedostatek nápadů znát a nejedná se jen o očistnou terapii autora. Při zběžném poslechu se to tak opravdu může jevit. Rytmu se můžete chytnout jen ve třech skladbách z osmi, kytaru, basu a bicí téměř nezaslechnete… Když se ale do ní ponoříte hlouběji, dáte jí čas, zaposloucháte se do textů, její atmosféra vás dostane. Má svou skrytou sílu. Nebude to ale deska, kterou si budete pouštět třeba v autě, chce to mít na ni klid a náladu.

Jesus Alone. Otevírat desku šesti minutami recitace je zvláštní, ale není těžké pulzujícímu rytmu a vzdouvajícím se smyčcům propadnout. Girl in Amber silně připomíná titulní píseň minulé nahrávky Push the Sky Away, ovšem refrén (pokud se to tak dá nazvat) s doprovodnými vokály zbytku kapely to dostatečně vynahradí. Za zmínku stojí Anthrocene s nervózním ťukáním v pozadí a melodická I Need You, která je postavená na osmdesátkově znějícím syntezátoru. Ten se na desce ozývá častěji, a taky proto album zní jinak než Caveovy starší počiny. Díky hlasu dánské sopranistky Else Torp z celku nejvýrazněji vyčnívá duet Distant Sky, který působí téměř až optimisticky. Stejně jako poslední, titulní píseň, kde Cave v závěrečných verších „and it’s all right now“ jako by nacházel smíření. I když snímek to relativizuje: čas je pružný, zdá se vám, že jste se už dostali dál, ale v tom vás natažená guma vrátí zpět.

Přejme Nicku Caveovi, ať se vyrovná se ztrátou syna, a za sebe jako posluchače si zase budu přát, aby další deska byla přístupnější a šlo se k ní vracet nejen ve chvílích, kdy je člověk naladěn na stejnou vlnu smutku.