České post-hardcore? Tosiro a smrtitanec

Vybrat si jako intro a pojivo desky Vláčilovo Údolí včel, to chce odvahu. Zasvěceným přeběhne mráz po zádech a představy nabydou jasných obrysů. V tomto případě by měly být obrysy ostře kontrastní, obraz špinavě zrnitý jako u starých černobílých filmů, ale s barevným laděním do černočervené.

Údolím včel to všechno začíná, avšak nekončí. Pro první tři skladby slouží jako jednotící motiv a ty zároveň působí jako neotřelý soundtrack k jednomu z vrcholů filmové Nové vlny. Ne že bych se na film dívala za doprovodu Tosira, i když po promyšleném střihačském zásahu je i tenhle kousek docela dobře představitelný. Názvy písní a jejich texty, budete-li mít dostatek trpělivosti nebo lyricsheet, dokážou v jistém kontextu a posluchačském rozpoložení navodit zašlou slávu středověku. Ať už se soustředíme na padlé krále, stříkající krev a černorudé zasychající skvrny na bílém křižáckém hábitu nebo horizonty, za nimiž lze vidět nekonečné dálky a trmácení se za nejasným, leč touženým cílem. A celý razantně vyprávěný příběh graduje stále prostornějším zvukem, až na konci Horizontu postrockový atmosférický háv spadne a teprve pak začne ostrá kadence připomínat post-hardcore. Dostáváme se z míst neznámých a neprobádaných tam, kde to kapela velmi dobře zná.

Funkčním přechodem mezi těmito dvěma odlišnými pojetími je skladba Smrtitanec. Ta končí dlouhou táhnoucí se vazbou, která symbolicky ukončuje život předchozí křižácké výpravy. Potom už nastupuje bordel a špína v ryzí zvukové podobě. Přichází chvíle pro příznivce ostrých kytar, těžkého zvuku padajícího ze závratných výšek a jemných hlukových her.

Íkaros se odráží od neúprosného rytmu a stoupá sebevědomě vzhůru, ale atmosféra postavená na drtivých kytarách evokuje jeho strastiplný, bolestivý zápas s gravitací. Až zamrazí, jak živě si lze pád představit. Jako scéna z apokalyptického hollywoodského blockbusteru. Následující Věže zpočátku zní jako pokračování Íkara a pokud nesledujete playlist, skladby stěží rozlišíte. Věže po chvíli zešpinaví a rytmus se poddá punkovému diktátu, jednoznačně největší nářez alba. Jen se smiřte s tím, že bez lyricsheetu už si tu neškrtnete. Můžete tušit, ale bez porozumění se jen obtížně budete dobírat pravého smyslu. Ostatně skladba nabitá takovou mírou „hejtu“ může mít dneska kořeny prakticky kdekoli. A závěrečná Paris tomu nasazuje korunu. Vrací se zpátky k postrockové, melancholické notě, tvořené osamělými, tesknými akordy kytary s velejemným noiseovým pozadím. Atmosféra se vrací zpátky k dalekým výpravám, na začátek alba. Jsme mnohem blíž, v Paříži, leč zahalené šedavou mlhou temného středověku s útrobami mírně prohnilými.

Album je epicky vyskládané, a ač se zdá, že tvoří dvě oddělené části, motá se v kruhu. A třebaže čekat zásadní hudební průlom by bylo naivní, s dostatečně flexibilním volume se z jeho poslechu stává záležitost, která svojí hlučností a vřavou vykáže z hlavy vše přebytečné a nakonec navodí zrnité ticho a spokojený stav sladkého myšlenkového bezvětří.