Cesta do hlubin sebevrahovy duše (Ti, kteří se rozhodli)

Jsou tabu a tabu. Některá se zhroutí při sebedrobnějším otočení dějinného soukolí, jiná působí dojmem monolitu, do kterého byly při vzniku člověka vyryty základní zákony lidství. Ecce homo, jehož údělem budiž navěky dobývat v potu tváře skývu svou a strachovat se o ztrátu toho jediného, co je mu drahé – vlastního života.

Je to právě pocit osudové předurčenosti a do jisté míry i nepřekročitelnosti, který se projevuje na našem vztahu k posledním věcem člověka, a sebevražednému jednání zvlášť. Vezměte si jen jazyk, který při popisu setkání se smrtí používáme – sebevražda se zásadně páchá, jako by bylo nutné zdůraznit stigma, které se s tímto způsobem odchodu ze světa pojí.

Do této kognitivně-lingvistické pasti se chytili i autoři publikace Ti, kteří se rozhodli, která se jinak snaží pojímat sebevraždu spíše v neutrálních, vědecky odtažitých intencích. Přesto i sem pronikají termíny, které vypovídají o jistém mystériu, které sebevražda představuje. Příkladem je opatrné kroužení kolem označení toho, kdo tento akt provedl, nebo se o něj alespoň pokusil – technokraticky znějícím „suicidantem” počínaje a dojemně neohrabaným “kandidátem sebevraždy” konče. Pozoruhodná je i volba názvů jednotlivých kapitol – Umění odejít, Umění rozloučit se, Umění pochopit… Za těmito poeticky znějícími nadpisy se však neskrývá nic jiného, než odpovědi na základní žurnalistické otázky „kdo, co, kdy, kde, proč a jak.”

Právě faktografické záležitosti jdou autorské dvojici tvořené etnoložkou a soudním znalcem nejlépe. V tomto ohledu má publikace skutečně nakročeno k tomu, aby se stala autoritativním kompendiem problematiky sebevražd. Tyto ambice však neustále podkopává nedůslednost výkladu, který spíš než vědeckou práci místy připomíná výpisky snaživého studenta s ADHD. Zejména v úvodním historickém exkurzu se informace často bezdůvodně opakují, případně zabíhají do detailů hraničících s akademickou obsesí. Skutečně bylo nutné, aby autoři v monografii s tematikou sebevražd obšírně referovali o novodobých pokusech objasnit smrt Jana Masaryka? Nebo aby citovali kompletní dopis na rozloučenou, který před svou smrtí napsal Jan Palach?

Podobné excesy působí dojmem umělého nafukování počtu znaků a zároveň je to příklad selektivnosti, kterou autoři ve vztahu k prezentovaným informacím praktikují. S tím souvisí i výtka, že některá témata nechávají autoři pouze nakousnutá – týká se to například eutanázie, ale i problematiky sebevraždy v umění, která je nepochopitelně odbavena zmínkou o Seressově skladbě Gloomy Sunday.

Ke čtenářsky nejvděčnějším, pokud je to v tomto případě vůbec možné říct, částem knihy, patří kompilace vzpomínek koronerů, záchranářů či policistů, zkrátka těch, kteří se s důsledky sebevražedných činů setkávají při výkonu svých profesí. V kontrastu se zbytkem knihy se jedná o oddíl, který umožňuje sebevraždu nahlédnout ve společenských souvislostech.

Ti, kteří se rozhodli, jsou ambiciózním projektem, který na kolena sráží nedotaženosti. Coby skripta z oboru suicidologie je kniha nedocenitelná, obávám se ale, že mimo akademický svět si bude hledat místo na slunci jen těžko.