Christine Owman je písničkářka mapující ty odvrácenější kouty života. Severská zlatovlasá kráska slastně omotává...
Divné věci se dějí po setmění v zákoutích, do nichž nevidíme. Divné věci se dějí ve městě daleko od dálničních tepen. Divné věci se dějí v rodině s bytem s věčně zataženými, silně škrobenými záclonami. A divné věci se dějí v malých šelmách...
První, co vás při poslechu nového alba severské zlatovlasé krásky doslova slastně omotá, je jedinečná kompaktnost, minimalismus a čistota. Všechny nástroje zní, jako když spolu dýchají, probouzí se i trpí. A není divu. Všemožné kytary, ukulele, baskytara, kontrabas a piáno jsou vedeny a rozeznívány jednou jedinou osobou. Stejně jako housle, violoncello, vokální efekty či její oblíbená pila. Souzní, odpovídají si a vytvářejí jedinečnou pavučinu zvuků, která je tak jemná a lehoučká, až chvílemi přechází ve všepohlcující mlhovinu. Lynch se zjeví, ať už chcete nebo ne. Atmosféra pohlcení, tušeného tajemna, nejistoty. Spíše plochy než snadno identifikovatelné melodické linky.
Na celém albu je minimum hostů – drobná pomoc s rytmikou a vokály. Dokonce ani dva duety (One of the Folks, Familiar Act) s temně hučícím sympaťákem Markem Laneganem z alba znatelně neční a pouze dokreslují celou paletu nálad a příběhů. Naprostým vrcholem se nakonec překvapivě stává pozvolna gradující Fear & The Body s odtikávající akustickou kytarou, skřípěním, klenutým violoncellem a hradbou vokálů. A pak je tu na smyčcích vystavěná litanie I'd Rather Die Than Play Dead se skvěle využitou melodikou, dusavým rytmem, nenápadnou elektrickou kytarou a zlomem kdesi mezi melancholií a šílenstvím. Když nic, tak tuhle věc si najděte!
Christine Owman je písničkářka mapující ty odvrácenější kouty života. Bolest, děsy, ubíjející city a strach. Christine Owman je písničkářka, jejíž hlas vábí do smrtelných pastí. Christine Owman vás už neopustí...
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.