Je očividné, že ve čtyřiadvacetiletém fousatém Australanovi ve vintage košili si právě hipsteři našli svého hrdinu.
Hned na úvod je třeba zmínit, že zneuctít Cheta Fakera znamená vystavit se útoku a třeba taky skončit se střepem z displaye iPhonu pětky v oku. Je očividné, že ve čtyřiadvacetiletém fousatém Australanovi ve vintage košili si právě hipsteři našli svého hrdinu. Jeho hudba se perfektně hodí k poslechu do sluchátek za dva tácy u levného kafe a zadumaně ubaleného cíčka.
Hipsteři mainstream neposlouchají. Fakt, že v Austrálii se Fakerovo debutové elpíčko vyšplhalo na první příčku prodejnosti, by jistě radši popřeli, stejně jako pocit, že jeho nejlepší pecka je předělávka skoro deset let staré No Diggity. Znovuobjeveného hitu se potom ujali i Ed Sheeran s Passengerem a nepřeslechnutelná se píseň stala až díky Kygově remixu. Nevadí, na nahrávce stejně nezazní. Podobně budete postrádat několik dalších beatů z ípíček, která vydání Built on Glass předcházela.
Kromě obav z ataku hipsterů je naštěstí pár dalších důvodů, proč se sluší album vychválit. Jazzovo-soulový nádech, electro verze klarinetů a trubek, klidné tempo, chlad, křehkost – to jsou všechno vlastnosti muziky, která se vysoce hodnotí, protože působí vyzrále. Takové desky dostávají deset z deseti. Ale opravdu máte chuť si konkrétně tuhle přehrát znovu nebo se do toho trochu nutíte? Jste si jistí, že jste rozpoznali hranici mezi dobrou hudbou a lounge music? V tvorbě Cheta Fakera je tato hranice nebezpečně tenká. Zvukově zajímavé nájezdy a dojezdy písní, jako třeba v Release Your Problems nebo Gold, zabíjejí rozplizlá jádra. Díky ospalé náladě celého díla posluchač o to víc ocení zajímavou No Advise, vejde se do krásných dvou minut a nestihne svou zastřeností nudit. Dalo se čekat, že to bude právě píseň 1998, ke které Faker natočí druhý klip, protože ta vás z poklimbávání probudí, a dokonce donutí lusknout si do rytmu.
Dobu mezi osmnáctým a dvacátým rokem života, kterou Nicholas James Murphy (jo, tak se jmenuje) strávil porozchodovým fetováním a zamilováváním se do elektronické hudby, ze sebe pravděpodobně vyšňupal veškeré emoce. Ty, které by jeho tvorbě dodaly šťávu a schopnost dostat se vám opravdu pod kůži. Ale pozor, vždyť radost ze života, touha tancovat nebo výraznější pocity, které Fakerova hudba nevzbuzuje, jsou stejně zarytému hipsterovi proti srsti.
Murphy zarámoval svůj nakřachaný a rozbitý svět a mimoděk tím nastavil zrcadlo jednomu fenoménu. Čapněte tabák, prázdné lenivé depky a rohypnol a vydejte se za mistrem, který má předstírání v uměleckém jménu. Třeba do Berlína 3. května nebo v létě na Colours of Ostrava. Předstírejte s ním, ať už chcete předstírat cokoliv. Neberme mu jeho talent a fanouškům jejich pózičky. Až si doposlechnou Built on Glass, tak si stejně strčí do uší Madonnu. Zaprvé, protože je probere, a za druhé, protože někoho hejtovat je větší zábava, než předstírat, že vás baví jazz.
Zarážející je, že opatrnost se neomezuje jen na kontroverze, snímek míjí i témata, která by mohla fungovat bez většího rizika. Jeho boj o prostor na MTV, která v minulosti nedávala prostor Afroameričanům, tu je jen naznačený, nikdy opravdu rozvinutý...
V pilotním singlu Days We Left Behind nové desky vzpomíná jeden ze dvou přeživších členů Beatles na černobílou minulost. Tušení, že na stará kolena vsadil na čistě nostalgickou notu, je však v kontextu celé desky rozprášeno a na vzniklé mlze se objeví duha. The Boys of Dungeon Lane odhaluje víc než jen vzpomínky – je to mozaika příběhů a pocitů, melodií i zajímavých harmonických vybočení.
Nekompromisní sbírka Love, Diskito potvrzuje celkový posun v tvorbě a projevu, který určitou část fanoušků možná stále překvapuje, zároveň platí, že by nahrávce prospěla větší zvuková nápaditost a lepší uchopitelnost skladeb.
Fakemink dokáže rapovat na jakýkoli beat, adaptovat se na různé styly, ať už je to witch house, grime nebo hyperpop. Vše si při tom produkuje sám, a to mu dovoluje umně přepínat mezi chvástáním a zranitelností, někdy i v rámci jedné skladby.
Zřetelná je potřeba reflektovat rozpory mezi vlastní představou o správné životní cestě a tlakem hektické, rychlým dopaminem posedlé doby.
Kohout je hodně o odhalování slabých stránek a taky prostupování literárních zápletek a skutečného života – tohle téma seriál nenadužívá, nepouští se do intertextuálního chytračení.