Chladné publikum, Björk a německý rap (Berlin festival podruhé)

Sobota v letištním areálu Tempelhof a druhý den Berlin Festival 2013. Víte, jak koncerty vždycky začínají o nějakou půlhodinku později? Asi ne u našich severních sousedů, pověstných svou dochvilností, protože když jsme přišli na Ellie Goulding o pět minut později, už se hrálo v plném proudu.

I když “v plném proudu” se v kontextu tohohle koncertu nedá použít. Osobně jsem se na ni těšila nejvíc z celého festivalu - a nejvíc zklamala. Její hudba je většinou energická, ale publikum bylo téměř nehybné. Uvažovala jsem, jestli se stydí odvázat se za bílého dne, ale. Koncert nebyl dost nahlas a Ellie byla chladná. Procházela se po podiu v šortkách a volném bílém tričku a působila, jako by si zpívala jen pro sebe. Zvláštní, když je na podiu chlap, který obecenstvo ignoruje a hraje si sám pro sebe, ženské po něm šílí o to víc. Když je tam netečná žena, publikum zůstává nedotčené. Ellie vypadala, jako by ji ti tam dole nezajímali, a tak publikum stálo, aniž by pociťovalo jakékoli spojení s interpretem, hudba, kterou si přišli poslechnout, jako by neměla nic společného s tím, kdo ji produkoval. Ellie zpívala dobře, ale byla to nuda. Absurdně vyznívalo, že jak je její muzika elektronická a plná zvuku, v živém podání zněla akusticky a naze. Očekáváte beat a energii, a ony nikde. Doufala jsem v hitovku Burn, protože ta by musela nehybný dav konečně rozproudit. Chyba. “Yeah we got the fire, fire, fire! And we gonna let it burn, burn, burn, burn!” opřela se do toho Ellie a já s ní, ovšem statický dav okolo se neuměl rozpálit a koukal na mě jako na exota…

Náladu spravili britští White Lies a německý rapper Casper. Ten poskakoval po parketě s nevídanou vitalitou, nasazoval si masku Dartha Vadera, házel po lidech otevřené flašky vody, občas se omluvil, když se mu podařil obzvlášť zajímavý zásah, bavil se s publikem a žertoval. Škoda že mluvil jen německy, i tak se mu ale podařilo rozesmát a rozdivočit celý dav. U singlu Mittelfinger hoch (Prostředník vzhůru) vybídl publikum, aby zvedlo prostředníky a všichni se během celé písničky za bujarého skákání zvesela “fakovali”. Rap sice není moje parketa, ale Caspera jsem si opravdu užila. Některé věci prostě musí být fakt dobré, abyste mohli ocenit, že jsou dobré. Stejně tak je to s němčinou – většinou ji my Češi nesnášíme, ale německý rap je dobrá kombinace.

Po Casperovi přišla hvězda dne, islandská Björk. Měla bílé šaty a ostnatou paruku, díky které její hlava vypadala jako obří bílá mořská okurka. Za ní zpíval sbor dívek v blýštivých šatech a při různých skladbách předváděl taneční choreografie v odlišných stylech. Na třech obrazovkách na pozadí se promítal měsíc či cesta digitálním tunelem, kdy jste si připadali jako ve videohře a nedokázali od obrazovky odtáhnout oči, při jiné skladbě jsme se zase dívali na hemživý pohyb růžových hvězdic a sasanek a slizkých bílých háďátek na dně oceánu. Umělecký záměr mi není znám, ale působilo to uklidňujícím i sexuálním dojmem zároveň. Show byla velkolepá, ale odešli jsme před koncem, abychom stihli Klaxons, což bylo vzhledem k hustotě a rozlehlosti davu skoro nemožné. Dobrá volba, na Klaxons byla skvělá atmosféra. Hangár nebyl tak narvaný, což u hitovek jako Golden Skanks, It’s Not Over Yet či Atlantis to Interzone fanoušci využili k bujarému pogu. Chytali se za ramena a skákali v kolečku. V jednom momentě došlo k technickým problémům a Klaxons museli opustit podium asi na pět minut. Atmosféra ale byla tak skvělá, že nikdo z nečekané pauzy nebyl otrávený, naopak, začala se sborově zpívat úvodní melodie Golden Skanks. Klaxons vidím jako nejlepší zážitek festivalu, poté už se to neslo v afterparty duchu.

V art village se konalo silent disco – na první pohled magoři tančící bez hudby, na druhý pohled podivíni tančící se sluchátkama, na vlastní kůži skvělé disko, kdy si lupete čudlíkem a vybíráte mezi dvěma super DJs, kteří mixovali všechno od Rihanny přes Blur a Queen až po Nirvanu. Držitelé vstupenky na oficiální afterparty měli možnost užít si ještě poslední velké jméno, totiž Justice DJ set. Kluci mixovat opravdu umí a když jako přídavek zahráli “We are your friends, you’ll never be alone again”, měla jsem strach, že lidem upadnou ruce a nohy a umřou hlasivky, jak z vděčnosti a radosti skákali a řvali. Ale i kdyby, asi by to stálo za to. Berlin Festival 2013 stál za to.