Marek Vrabec (Prague Sounds): Nadčasová hodnota a krása svého druhu

Prague Sounds (dříve Struny podzimu) letos přináší unikátní umělce a vůbec program, který nenajdete na žádném jiném festivalu u nás, výjimečná atmosféra pražských sálů dodává každému koncertu zvláštní kouzlo pro posluchače i interprety. Se zakladatelem a ředitelem akce Markem Vrabcem jsme si povídali o šíři jeho zájmů, pocitech z frekventované eventové scény a o inspirativním běhání.

Letos se Prague Sounds z hladiny Vltavy přesunuly do Vladislavského sálu Pražského hradu – jak se vydařil mimořádný koncert, protiválečné oratorium od Benjamina Brittena?
Toho večera do sebe všechno zapadlo. Provedení bylo orámováno zvonobitím stovky pražských zvonů za válečné oběti a na koncertě nechyběl prezident republiky. Byl to důležitý koncert na výjimečném místě ve výjimečné době a Vladislavský sál se ukázal být také akusticky vhodným pro Brittenovu hudbu. Onoho večera bylo prostě „něco ve vzduchu”, byla cítit změna a naděje, přestože Brittenovo rekviem znělo v aktuálních událostech mrazivě aktuálně. Pro mě to bylo o to emotivnější, že jsme se po letech vrátili na Hrad, kde příběh festivalu, tehdy ještě pod názvem Struny podzimu, v roce 1996 začal. Česká televize koncert odvysílá 11. 11. na Den válečných veteránů, takže si čtenář může udělat obrázek o tom, jaké to bylo a jak to znělo, sám.

V rozhovorech opakujete, že je třeba být otevřený novým věcem a fúzím. S tímhle přístupem hluboce souzním, ale zároveň si říkám, jestli na to máme dostatečně otevřené a početné publikum. Anebo pražské akce tohoto typu musí dbát v prvé řadě na osvětu a jít příkladem? Jak se na to díváte v kontextu posledních třech let a vlastních zkušeností?

To jste trefila hřebíček na hlavičku. Pokud máme deset koncertů, vzhledem k různosti každého z nich potřebujeme deset různých „publik”, které oslovujeme, protože tak žánrově otevřené publikum, které by pojalo jak Bachovy suity, tak například hip hop, je vlastně neexistující entita. Dlouhá léta se snažíme hned od zveřejnění programu vysvětlovat, koho přivezeme a jakou hudbu uvedeme, a postupně pro náš otevřený hudební universe získáváme fanoušky a vysvětlujeme, co jednotlivé koncerty spojuje. Je ale pravda, že na nepočetnost vzdělaného, zvědavého a otevřeného publika docela narážíme a umocnila to ještě pandemie, po které se lidé chtějí více bavit a užívat si věcí, co znají, než poznávat a objevovat nové…

Hvězdy našeho festivalu hrají kupříkladu třeba v Hamburku nebo v Londýně pro pěti až desetitisícové publikum, zatímco kapacita pražského hudebního života nám dovolí max. 1000 míst. Prostě je to vlastně malé město, malý trh, neděláme mainstream. Což činí z našeho „podnikání” činnost, která se neobejde bez další podpory, protože se to nechová jako showbusiness a náklady nejste vzhledem k menším kapacitám schopný pokrýt ze vstupného. To je ale současně taky naše největší přednost, že na Prague Sounds zažijete světové umělce v intimitě, nablízko a v komfortu koncertního a posluchačského standardu, jaký je typický spíš pro klasickou hudbu. A kdo jiný než významné, profilové festivaly by měly investovat do vzniku nejkvalitnějšího umění? V kultuře, v umění se prostě nejvíc vyplatí to, co se nevyplatí! A díky našim partnerům můžeme přivážet to, o čem si myslíme, že je to nejhodnotnější, přestože to nemusí znamenat, že se to automaticky dobře prodává.

Jak jste spokojení s podzimním programem? Kdybyste měl vybrat dvě, tři jména, kdo by to byl?
Program, co jsme s Guyem Borgem a Vilémem Spilkou poskládali, je takový, že kdyby se náš festival konal v Londýně nebo Berlíně, tak je dávno vyprodaný, o tom jsem přesvědčený. Ale nestěžuji si. Rádi rozezníváme Prahu a její genius loci k festivalu patří. Tři tipy? Benjamin Clementine v Rudolfinu, Alva Noto a Ensemble Modern s geniální kompozicí Xerrox 4 ve Veletržním paláci a Kofi Stone a jeho český debut v Kasárnách Karlín.

Animace, barvy, tancující písmena. Máte krásný vizuální styl od grafického studia Najbrt. Jak koresponduje grafika s hodnoty festivalu?
Každý koncert je unikátní, reprezentuje odlišný typ hudby a je originální, každý přináší něco navíc, než je běžné. Myslím, že vizuální styl Studia Najbrt to skvěle podtrhuje. Originalita, unikátnost, nadžánrovost, umělecká, nadčasová hodnota a krása svého druhu.

Důvodem k přejmenování ze Strun podzimu na Prague Sounds je rebranding cílící na posílení mezinárodního renomé, je to tak? Jaké cíle si v tomhle ohledu dáváte?
Jakkoliv jsem ten náš původní název miloval a prožil s ním čtvrtstoletí, postupně ho festival přerostl a vlastně mu už bránil v rozletu, evokoval spíše klasickou nebo komorní hudbu, byl obtížně přeložitelný a vlastně každé vyjednávání se zahraničními partnery začínalo vysvětlováním, jestli jsme festival smyčcových kvartet. Název Prague Sounds s dovětkem The Festival má obrovský potenciál, pracuje s geniem loci a velkoryse pojme všechny hudby, které v rámci Sounds zazní. A není regionální, ale mezinárodní, což se k naší umělecké kosmopolitnosti dobře hodí.

Obecně po covidu je zřejmé, že se koncerty prodávají obtížněji, lidé koupi vstupenek oddalují až těsně před event, liší se v tom tento ročník Prague Sounds? Jak pracujete s reklamou a jak festival šíříte do světa?
Nejenže lidé nákup odkládají, ale mění se také to, co kupují, mluvil jsem před chvílí o sklonu spíše k zábavě než k umění. Ale učíme se s tím žít. A nedá se říct, že v absolutních číslech jsou teď menší tržby než předtím. Covid jenom dokonal trend, který už byl nastartován, tradiční forma předplatného postupně mizela i předtím a s internetem a zrychlením všeho ochota lidí vložit peníze do něčeho dlouhé měsíce předem už brala za své.

Co vás letos zaujalo z kulturních akcí obecně, něco, co jste sám nepořádal? A nemusí jít vůbec o hudbu, spíš abychom si představili, jakou šíři zájmů máte?
Björk mě zaujala, když teď hrála v Praze, ale nedostal jsem se tam, a byla to chyba. Tak na ni ještě zajedu do Lipska koncem listopadu. A chytly mě festivaly, jako je utrechtský Le Guess Who? nebo katalánský Sonar v Barceloně. Tam to jsou hlavně Gaudího stavby, do kterých jsme se s mojí ženou, varhanicí Kattou, díky pozvání slavného katalánského varhanáře Alberta Blancaforta dostali a naprosto mě uchvátily. A rád bych se podíval jako divák na Wimbledon.

Mění se vaše osobní vnímání kulturních akcí v posledních letech? Nemáte pocit, že je toho moc?
Podle mě je hodně entertainmentu, ale méně kvalitního umění. Existuje záplava hudebních festivalů, ale jenom málo skutečných svátků, kde se „něco” děje, kde se posouvá vývoj hudby vpřed, kde se potkávají a tvoří ti skutečně nejtalentovanější.

Plovoucí scéna u Národního divadla vás napadla při ranním běhání – ještě běháte? Kudy je to inspirativní?
Ano, třikrát týdně od 6:45 po Petříně a okolí, to je úžasný, ale i strašný kopec, který se nedá naučit, vždycky vás ztrestá... Když se spící město dole probouzí, má to ohromné kouzlo. Ale pokud jde o nápady, tam není ani tak podstatné, kudy běžíte, ale spíš to, že bežíte. A mozek vyplavuje a nabízí různé možnosti. Nejenže mi takto vyplavil nápad na plovoucí scénu na hladině Vltavy, ale i za Brittenovo rekviem ve Vladislavském sále vděčím rannímu Boot Campu (Hanky Dvorské). Tak snad mi ještě něco podobného přijde shůry...