Co se skrývá za maskou? Metaloví Kiss, metal pro děcka?
Bubáci ze Slipknot už jsou na scéně skoro čtvrt století a jejich pozice je pevná a neotřesitelná. O nadcházejícím albu The End (So Far) se mluví jako o jednom z žánrově nejočekávanějších a devítičlenný soubor hravě vyprodá i ty největší haly. Slipknot jsou momentálně na vrcholu a publikum – v Praze se dali potkat rodiny s malými dětmi i ostřílení metalisté, byť v kapelních tričkách uniformovaní metal kids jasně vedli – jim zobe z ruky. Do Prahy přivezli velkou show, až se dere na mysl přirovnání ke Kiss. I tady totiž vnějškové efekty zakrývají problematické prvky. Nicméně podlehnout jejich bezskrupolózní živé performanci lze velice snadno.
Úvod patřil mladé formaci Vended. V jejich řadách působí synové dvou členů Slipknot – a je to znát až příliš. Energie a schopnost vyplnit jeviště pohybem jim nechybí, horší to je s nápady a vlastním ksichtem. Veskrze tuctový řvavý moderně pojatý metalcore se sice postaral o první opatrné circle pity, ale to bylo tak všechno. Koncert ukrajinských Jinjer dostal díky společenské situaci úplně nový nádech a odezva byla skvělá. Solidní vystoupení nevybočující z jejich standardu, prototypický zástupce moderního woman-fronted metalu si s velkou halou poradil velice dobře.
Slipknot si hrají na drsňáky. Strašidelné masky, inspirace death metalem, který v jejich podání žádným extrémem není, texty pohrávající si se šílenstvím ve všemožných podobách. A když nestačí ani tohle, ohulíme zvuk tak, že se po celých devadesát minut třese O2 arena na prvních dvou stupních Richterovy škály. Co z toho? Posluchačský komfort jde do kopru. Už posledně dopadl jejich koncert tragicky, letos kapelu zařízl zvukař. Anebo se tím sonickým tlakem, ze kterého se občas vynoří nesrozumitelný vokál Coreyho Taylora nebo údery dvojice bubeníků na vyvýšených platformách, snaží něco schovat. V nečitelné kouli tak přišla o část svého kouzla i premiéra nové skladby The Dying Song (Time to Sing), stejně jako některé další hity.
Co nelze Slipknot upřít, je neskutečná energie a intenzita, s níž do vystoupení jdou. A ta se jako elektrické jiskření přenáší na nadšené, až adorující publikum. Koncertů jsem neviděl málo, ale asi nikdy jsem neměl možnost pozorovat kotel, který opanoval celou spodní plochu. Rozbouřené moře, tak to při pohledu seshora vypadalo. A taky značně agresivní. O excesech se psalo jinde, za sebe dodám, že koncentrace pitomců tu byla vyšší než obvykle. Fanoušci metalu nikdy nebyli žáčci nedělní školy, ale vždycky měli respekt a ohleduplnost. Tohle nové generaci schází.
Za to ale skupina z Iowy nemohla. Ta předvedla oslňující show, metalový cirkus odehraný s nasazením, které by jim leckdo mohl závidět. I když se toho pod maskou mnoho neskrývá.
A pak Iron Maiden. Na obrazovkách se objevuje výzva, aby lidi nepoužívali telefony, první skladba jede bez projekcí a v prostoru vzniká zvláštní napětí mezi starým metalovým rituálem a současným publikem, které má reflex všechno okamžitě vytáhnout, nasvítit a uložit.
Střídmé, ale dostatečné množství stánků s občerstvením obsluhují místní, na koncertech se potkávají tváře známé z domácích klubů, před stagemi panuje ruch a pohoda, kdo si potřebuje odpočinout, za pár minut je u řeky.
Poslední den tak nakonec nepřináší velké poselství o pestrosti line-upu ani povinný důkaz, že na jedno letiště se vejde všechno od drag kabaretu po symfonický metal. To už po čtyřech dnech ví každý, kdo má ještě nohy a zbytky sluchu.
Dva světy, které by na papíře vypadaly jako špatně namíchaný plakát, se na pódiu potkají bez většího tření. O hodinu dřív se lidé váleli v bahně na death metalu, teď zpívají popové refrény a nikdo se nad tím zvlášť nepozastavuje.
Vedle mě si vousatý metalista v tričku Cannibal Corpse natáčí choreografii na telefon a o pár metrů dál skáče dítě na ramenou svého otce.
Bloudím mezi stánky, cestami a koridory, zatímco hudba z hlavní stage ke mně doléhá z různých vzdáleností. Možná je to nakonec příznačné zakončení celého dne.