Články / Reporty

Contempuls: Divoké cembalo a klidné bicí

Contempuls: Divoké cembalo a klidné bicí

Jan Starý | Články / Reporty | 21.11.2018

Jaký je zvuk současnosti? Kam se vyvíjí komponovaná hudba? Festival Contempuls se trvale snaží především ukazovat aktuální dění – a tak vyniká i mezi jinými sériemi věnovanými moderní klasice. Letošní ročník se omezil na jediný večer o dvou částech, zato se dvěma světovými premiérami, a přemístil se do nového sálu v DOXu.

V první části se představil cembalista Mahan Esfahani, který těžil z napětí mezi divokými kompozicemi a zvukem nástroje spojeného především s Bachem. Cembalo znělo porůznu jako z noční můry, především ale fascinovala energie, s níž Esfahani hrál: nástroj se místy doslova prohýbal. Díky téhle divokosti požitek z kakofonií doplňovaly veselé okamžiky, kdy si maestro evidentně narazil prst či kdy asistent otáčející noty vyděšeně uhýbal jeho atakům.

Kvalitám hráče ovšem vždy úplně neodpovídala kvalita skladeb. Idylka Grahama Lynche zaujala jen zvukem, který jako by kombinoval baroko s osmibitovými hříčkami, nová skladba Miroslava Srnky působila spíš jako přehlídka technik než ucelená kompozice, byť preparace cembala pomocí e-bow zněla andělsky. Oproti tomu v dílech Luciana Beria a Anahity Abbasi byla zřejmější celková koncepce, navíc obohacená otáčením not vzhůru nohama, respektive elektronickou stopou s manipulovaným cembalem. Suverénně nejsilnější položkou první části byla Jardin Secret II spektralistky Kaiji Saariaho, ve které se pokroucené melodie cembala proplétaly s nekonvenční, amorfní elektronikou v onom prostoru mimo dogmata klasické západní melodiky i avantgardní disonance. I tady však bylo možné namítnout, že se cembalo poněkud utopilo v hlasitější elektronice.

Contempulsu se dlouhodobě daří zvát hudebníky stojící mimo dané prostředí – a spojování různých světů je typické právě pro newyorskou avantgardu, ze které druzí vystupující, kvarteto Yarn/Wire, vychází. V tomto tělese doplňují dvojici klavírů dva hráči na bicí nástroje (od vibrafonu po klíče), kteří jinak hráli právě s Charlie Lookerem a Toby Driverem či v Zs.

Právě se Zs je spojený také Alex Mincek, autor první hrané skladby. Images of Duration se ukázala především jako test posluchačské trpělivosti, svérázný postminimalistický kus s mnoha pomlkami a rozbitými rytmy. Mincekova skladba jako by nechtěla umožnit ani ambientní rozjímání, ani „rockový“ trans, byť na obojí poukazovala, a jako taková vyzněla nesmírně zajímavě, ale méně zábavně: neprostupné dílo, které vyžaduje bližší seznámení.

Přístupnější oproti tomu byla nová skladba Šimona Vosečky, která povšechně fungovala a vynikala zejména v klidnějších pasážích, jen byla zařazena mezi dvě výraznější položky. Závěrečná skladba Enna Poppeho totiž dokázala vtáhnout do zvukových krajin ne zcela nepodobných nepravidelnému klidu Mortona Feldmana a díky relativní přehlednosti v nich posluchače udržet.

Contempuls zkrátka nebyl (nikdy) jen zábavou, ale spíš plaformou, která nabízí možnost poprat se s hudbou, jak ji současní skladatelé chápou. V takovém podniku není úspěchem pobavení posluchačů, ale neústupnost, se kterou se zkouší nové cesty.

Info

Contempuls Night - 9. ročník festivalu soudobé hudby
18. 11. 2018 DOX, Praha

foto © Karel Šuster

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...