Dlouhodobý vztah se švestkovou duší (Beseda 2025)

Beseda je dokonalou souhrou protikladů. Potkává se tady klid s euforií, meditativní kontemplace s divokými moshpity, venkovský klid s atmosférou těch nejenergičtějších parties. Je tu místo pro všechny. Festivalové veterány, co znají i ta nejméně skloňovaná jména alternativní scény, rodiče s dětmi, nadšené analogové fotografy i mlaďochy, co nejraději ze všeho vymetají taneční kluby. Je to místo, kde přístup žij a nech žít funguje bez jediného zaváhání. Kde se budete cítit jako doma, ať jsou vaše priority jakékoli.

JAKUB: Přelom července a srpna má v mém kalendáři speciální místo. Odmítám veškerou práci a urychleně se zbavuju povinností. Víkend uprostřed léta totiž trávím na festivalu Beseda, který si ani za nic nechci nechat ujít. A tak se skoro přes půl republiky trmácíme po klikatých okreskách k Tasovu, malé vesničce na jihu Moravy lemované zvlněnými kopečky s poli a vinicemi. Postupně se nám otevírá nádherný výhled, nad nímž dávají ocelově šedé mraky tušit přívalové deště.

Na samotném okraji vsi čeká nenápadný topolový hájek. Areál sportovních střelců, kde se na stovkách úlomků asfaltových holubů koná festival, který si za 32 let existence vysloužil kultovní status. Bez časově přebujelého programu, ohromujícího headlinera, bez atrakcí, co se až hystericky snaží zahnat každý náznak nudy. A já už teď cítím, jak moc se těším, a to i přes to, že právě bojuju s kinetózou, moc jsem toho nenaspal, a ve vzduchu je cítit vylévání vody z bot. Nepochybuju, že mi to Beseda vynahradí atmosférou, která se mi okamžitě zaryla pod kůži, když jsem ji před lety navštívil poprvé. Plná energie i odpočinková. Přátelsky bujará i introvertně klidná. Srdeční záležitost.

KOŠATÉ STROMOŘADÍ

VIKTOR: Pro mě určitě a snad i pro mnoho alternativní hudby a kultury milovných lidí, muzikantů, umělců, vesnických snílků a všech těch, co jí kdysi propadli. Jde o spojení vstřícného a na psychiku prospěšného přírodního prostředí, skvělé a vyvíjející se současné hudby a podobného naladění v kontextu slovácké pohostinnosti, v podhůří Bílých Karpat, které jsou mi jako Hradišťákovi blízké. Jejich hřeben se táhne přes sto kilometrů a vyvolává ve mě dobrodružné vzpomínky, jen co přijíždíme.

Proto v pátek, kdy začíná Beseda, obvykle beru volno a vyjíždíme s přáteli dříve, dáváme krátkou zastávku na občerstvení u vodní nádrže Lučina s nádechem lesů a retra. Sdílíme nové objevy na scéně. Odpoledne parkuji na poli pro auta, které je letos až na druhém konci Tasova. Kilometrová procházka poslouží k poznání uliček, ze zahrad trčí košatá švestková stromořadí a rubínové rybízové trsy. Sedmdesátiletý pán mi u hřiště vypráví, jak se na stará kolena zamiloval do taneční hudby. To už se topolovým hájkem nese taneční beat a melancholický vokál songwritera Zapomělsem, který otevírá letošní program.

JAKUB: Cesta z parkoviště je jediná delší štreka, jinak je tady všechno blízko. Ze stanového městečka do areálu, od jednoho pódia k druhému, ke stánkům s občerstvením. Hned po příchodu hledáme něco k pití a hned si, Viktore, vzpomenu si na tvůj loňský report, kde jsi volal po minipivovaru Louka, co je v podstatě za rohem. Na mou duši, je tady! Zkoušíme skvělou apu, přičemž skoro zapomínám na Zapomělsem. Je tak tichý, že ho neslyším ani na těch pár metrů.

Stage jsou tu tři a orientace není věda. Žádné sponzorské názvy, nic takového, Áčko pro největší jména, o něco skromnější Béčko, kde se odehrávají ty nejnezapomenutelnější sety, a komorní Céčko nebo prostě stan. Tady je nejvíc místa pro experimenty, ale i ty nejkontaktnější moshpity. Schéma je roky stejné, mění se jenom detaily, jako sofistikovanější světla a obří projekce na Béčku, která katapultuje noční vystoupení hyper-avantpopové Nivvy na úplně jinou úroveň.

UNIKÁTNÍ

Pátek má řádně našlapaný line-up. Čtyři zahraniční kapely a z těch českých jména jako Buty nebo WWW. Ještě předtím si ale dělám čas na Petera Kolárčika a jeho směs folkových životních zpovědí s elektronickým experimentováním. Směju se, když říká, jak se na tomhle festivalu cítí dobře, je mi jasné, že tohle uslyším ještě mockrát. A je to tak. Už první zahraniční hosté, britský superband Ugly si po pár písních neodpouští: „Tohle je tak unikátní festival… Tak úžasní lidi!“

VIKTOR: Máš pravdu, v pivním stanu letos vítaná obměna – Louka, Radegast a Kočovný Kozi. Hejty na pivo jsem letos nezaslechl i přes vyšší cenu Louky osm pětek. Zkoušel jsem jejich Kontráš, znám jej z Kafary, skvělé pivo, i když nemusí sednout každému. Jinak v pátek byla nálada zpočátku na písničkáře, Kolárčik nahradil v line-upu Black Tar Jesuse, jeho svěží, citlivý přístup a nadhled v písničkářství, autotune a improvizovaný jam se syňtákem s účastníkem z publika vykouzlil úsměv a roztančil.

fotogalerie z festivalu najdete tady

A nádherný Dominik Prorok z 52 Hertz Whale s červenou rtěnkou a duhovou přezkou na kytaře. Takový magický, malý akustický gig, lidi chillující na břehu Veličky při západu slunce, procítěné slovenské i anglické písně, velká duševní síla a optimismus z dystopie. Slova, struny, příběhy, poezie a zahradní sekačka na druhém břehu. Strašně krásná taneční energie byla cítít při setu altpopově experimentálních Ebbb, změť těl a ozářené oduševnělé tváře, pečlivě vystavěné gradace a výborná práce osvětlovačů a light designérů z toho udělala úžasné překvapení ročníku.

JAKUB: Ještě než doblázní Dva, jdu se na chvíli projít a poslechnout si, jak se konec jejich setu rozmývá s vrzáním cvrčků u Veličky, a když dojdu k polím, poslouchám, jak se v nich prohání zvěř, a přitom skoro vidím na stage. Na jakém festivalu tohle zažiješ?

ČARODĚJNÝ KLOBOUK

Z pátečního setu naprosto nakopávají britští Ebbb, kteří mají na béčku snad jeden z nejsilnějších nástupů, jaký jsem tady zažil. Ve zběsile blikajících světlech se kmitá tančící silueta zpěváka Willa Rowlanda a nahoru letí desítky rukou. Set graduje, lidi jsou u vytržení z kombinace melodické lehkosti a samplové tíže. Ve vzduchu létá čarodějný klobouk jednoho z fandů. Naprostý rauš.

Přímo mysticky pak působí Fæ Bestia. Její postava se topí v hazeu, hlas se bizarně mění v autotunu, jak kroutí potenciometry na krabičkách, zatímco sedí na stole. Procházím prvním zklamáním, že musím odejít, ale už začínají WWW, a já pro ně mám slabost hlavně kvůli Typltovým textům. Dostávají největší pódium, a já se trochu bojím, jestli to utáhnou. Přeci jenom nejsou tak pohyboví jako P/\ST, kteří tady předloni dokázali, že i pro dvojici to může být malé. Moje obavy jsou liché, Wéčkům sluší velká světla, a i přes náročnější skladby se přede mnou pohupuje do rytmu dost lidí. I když jsou skoro dvě, vůbec se mi nechce spát. Atmosféra Besedy nás má pevně v rukách, a ne a ne pustit.

VIKTOR: Většina zahraničních kapel předvedla památné výkony. Lidi hodně ocenili party našláplou a na-fuckovanou disco-popovou show Getdown Services a texaští biblicky temní zabijáci Portrayal of Guilt ukázali, že i v usměvavých hippících se může skrývat škaredé zlo, v kontrastu s radostí pak agrese a hněv a sabatické, ale přátelské moshpity! Narozdíl od jiných blažených se držím dál čarodějných substancí a po Wéčkách se loučím s areálem, abych dokázal navnímat, co následuje.

Mělký spánek za doznívajících basů a techna. Polední ledová sprcha, procházka v zeleni, šinrin-yoku, rozjímání podél Veličky, tradiční sobotní cimbálka Marka Potěšila z Horňácka probouzí život v kempu i krajině. Slunce, flat white, čočkajda nebo polévka od Tří ocásků?

A hovory s Karlem z knižního bazaru o jeho cestě na Ukrajinu. Beseda skýtá i letos kvalitní výběr podcastů, Vltavský akcent, podnětná debata Saši Michailidise s oblíbenými publicisty Hrochem a Veselým. O Spotify, hrozbách a algoritmech streamovacích služeb, soukromí a znovu nutné podpoře umělců napřímo, dojde i na rozbor nové knihy Antonína Tesaře V domě je příšera o podobách hororu ve filmu a literatuře.

KRÁLOVSKÁ NABÍDKA

JAKUB: Do soboty se budím ve skvělém rozmaru. Relativní nedostatek spánku mi vynahrazuje veget u deskovky, zatímco koukám, jak si vedle hází táta s dcerou míček. Je to tu trochu jako v kempu, kde není ani omylem nátřesk. Totiž, Beseda letos snížila kapacitu areálu a menší počet lidí je znát. Musím říct, že mi to nevadí. Taky absolvuji přednášky, a pouštím se do phočka od Tří ocásků. V podstatě tady jen málokdy jím někde jinde, i když v nabídce je toho vlastně dost. Pizza, špagety, burgery… na tak malý festival vlastně královská nabídka.

Daří se mi proflákat hned několik kapel. Severní nástupiště, Ghost of You, Barbara Hora, všechno slyším v pololeže na trávě a vlastně si jenom užívám léto. Až Erika Rein mě staví na nohy. Jejímu vystoupení by slušela tma, ale i takhle se na ni tančí. Těším se na nářezový trojlístek Esazlesa, MMNK a 50m znak. Hlavně MMNK předvádějí ten nejdrzejší a nejvíc floutkovský set, jaký si vůbec jde představit, svoje texty nezpívají, ale skoro plivou, a my chceme víc a víc. A když se jdu podívat na 50m znak, žasnu. Do stanu se nedá dostat ani omylem, a tak se dívám z dálky, jak zpěvák Banán plave v lese rukou a během toho řve překvapivě melodické texty, jako by bojoval o život.

Baví mě dramaturgický skok k Alanu Sparhawkovi. Z Low jsem zvyklý na trochu melodičtější rovinu jeho tvorby, ale třeba rozšafné noiserockové sólo bych mohl poslouchat klidně hodinu. Přetahuje, a to docela dost, slízne si to naspeedovaný Mat213, kterému začne pršet. Co pršet, z nebe padají proudy vody. Stojí ho to tak tři čtvrtiny lidí u pódia, ale skalním fans to nevadí ani za mák. Tančíme v pláštěnkách jako o život. Celá nálada mi přijde snad ještě lepší, než kdyby bylo krásně.

LIÁNY DEŠTĚ

VIKTOR: Příliv deště z nebes byl očekávaný, opakoval se vzorec z před dvou let, kdy se to taky strhlo před půlnocí. Stojíme zamražení a posloucháme Sparhawkovy baladické rockové žalmy. „Music will get us throught it, you know how it feels when hits you,“ povídá v oblaku kouře a taky, že máme štěstí mít tyhle lidi z Besedy okolo. Kamarády, umělce, vřelé stánkaře, emoční katarze spouští liány letního deště.

Na chvíli se schováme do pivního stanu, kde u nápojů řešíme cenu Dějin krásy a Cikánské rapsodie s antikvářem z Hradiště. Začíná bouřit, i přesto má Fvck_Kvlt v publiku skalní a hraje a rapuje jako o duši, vděk, klavír, kouř z hlavy milovaného trnavského stokára za klávesami. Přebíhám do stanu, kde Zaffer 9 rozjíždějí něžnou smršť, agresivní bouři chaosu, jsou tu vínem a deštěm zkropení raveři a tlak, který hledám. Rozjíždí se pověstný sobotní mejdan, Hey Yendo a Rainer zarapují technicky fresh do euforických i zlámaných beatů, jejich tanečnice Ester okoření o street dance a vzduchem koluje nafukovací joint při tracku Amsterdam. Zpívají se refrény. Radost.

Sýček nevystoupí, kaňka dramaturgie, kvůli zaplavení druhého pódia, což některé nepotěší. Stane se. A tak závěr patří kinky drama-rap queen duu Hihihahaholky, kterým přesun do stanu sednul, za tu dobu, co je sleduju, se vyrapovaly, podobně jako Thc Luna G, jsou ostré, vtipné a mají swag i novou desku a věci pro muzikál. Tančí se až do rána na DJe Gervaise. Přestává pršet. Ráno traktorista vyprošťuje karavany z rozbahněného pole a kdosi si hvízdá melodii z Mrtvé revoluce, je živá!

JAKUB: Čert ví, kdy v noci přestalo pršet, ale přestalo. Ráno stojím trochu promrzlý v gumácích v prázdném areálu a rozespale mžourám, jak kamioňáci bezradně bloumají kolem zapadlých strojů se složeným pódiem uvnitř. Za chvíli už pojedu pryč a budu cítit směs radosti a smutku. Jako když se loučíte s někým tuze blízkým. S radostí se na něj díváte, a přitom vás tíží ten okamžik. Beseda není další z řady festivalů, snad nikde se necítím tak vítaně, svobodně. A není to jen dramaturgií, místem, respektem k okolí… Funguje tady nějaké vnitřní kouzlo, díky kterému uvnitř sebe vím, že sem patřím. Těším se za rok!

VIKTOR: Už za rok! Byl to náročný, krásný, dramaturgicky zvládnutý ročník. Vizuální stránka je určitě kam dál posouvat, cením ledkový spletenec na béčku, musel to být stres vypořádat se s návalem vody. Přeju Besedě, ať zase omládne s novým vedením, zvládne výzvy a překážky. Je to téměř posvátné místo a vyladěný festival, kam se rád vracím – víc než láska, dlouhodobý vztah.