Donaufestival 2024: To nejlepší

Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.

Jelikož nejpohodovější filmová přehlídka letos přinese víc promítacích sálů a projekcí, může se hodit pár tipů na snímky.

Tento text nemá být obhajobou ani reportáží, berte ho jako pokus o zprostředkování zážitků z určitého místa v areálu. A pokus mírnit rázná hodnocení a zbrklé analýzy.

Rozhovor s Libuší Jarcovjákovou pro mě byl jedním ze zásadních zážitků prvního pandemického období, dělali jsme ho někdy na jaře, v době, kdy už začínalo být trochu hezky, ale ulice…

Nicméně od té doby hudební a obzvlášť koncertní snímky ve Varech vyhledávám, obzvlášť pokud se promítají ve Velkém sále.

Scéna, v níž se devět tetiček snaží umlčet dvojici mladých žen tím, že jim ritualizovaným sborovým zpěvem vyjadřují bezmeznou účast a lásku, je zatím jedna z nejmrazivějších, které jsem tu…

Ta samozřejmost, s níž mě zařadil do skupiny “my”, a předpoklad, že přece logicky musím chodit na filmy s LGBTQ+ tematikou, když jsem sama jedno z písmen, mě trochu zarazila.

Tehdejší hvězdou byl Robert DeNiro, který při vstupu do sálu při pohledu na shromážděný dav rezignovaně vydechl: “Oh, Jesus…”

O to smutnější bylo číst text Josefa Chuchmy, který se do určité části domácí kulturní publicistiky opřel neurvale i jalově zároveň.

Z letošní nabídky vybíráme dvanáct tipů napříč sekcemi, Janžurku mezi nimi nenajdete – ta bude kolem druhé odpolední u Puppu.