Články / Reporty

Finální etapa (KVIFF 2023)

Finální etapa (KVIFF 2023)

Filip Hastík | Články / Reporty | 10.07.2023

Závěr festivalu se nese na vlně veder a zpomalení. V sobotu se poprvé pořádně vyspím a sotva stihnu hotelovou snídani. Projekce v Husovce znamená patnáctiminutovou cestu rozpálenou polední kolonádou, a tak ji odkládám co to jde. I přes úmorné počasí je pěší zóna lemující řeku Teplou plná lidí, což z jejího průchodu dělá ještě větší zážitek. Závěrečný prudký kopec vedoucí k divadlu mi připomene právě probíhající Tour de France.

Když konečně dorazím před budovu kinosálu, tvoří se tam překvapivě solidní fronta s ohledem na to, že jde o pásmo experimentálních filmů. Součástí druhé série sekce Imagina je však nejnovější film hvězdy FAMU Darii Kashcheevy Electra, což by zvýšený zájem mohlo vysvětlovat. Pán z první řady se k němu ale neprobojuje. Ostentativně, s hlasitým nadáváním opouští sál po druhém snímku. Zhruba půlhodinový kraťas Kashscheevy je technicky precizním a produkčně bohatým ztvárněním dětských traumat desetileté dívky. Stop motion technika umocňuje děsivost, ale jako celek působí Electra příliš snaživě až přestřeleně. Vítězem pásma je bezpečně společné dílo Céline Condorelli a Bena Riverse Po práci, ve kterém se potkává stavba dětského hřiště s tematickou básní Jaye Bernarda – dílo pojednávající o hranici mezi prací a odpočinkem.

Nepolevující vedro řeším po projekci cyklovýletem na nedaleké přírodní koupaliště Rolava. Půjčení kol (včetně těch elektrických) je pro majitele Festival Passu na první hodinu zdarma a zpětně trochu lituji, že jsem tuto možnost nevyužil k nějakému výletu po Varech a okolí již dříve, jenže ono stejně nebylo kdy. Každopádně tento, návštěvníky festivalu hojně využívaný, benefit cením a doufám, že s ním budou Vary pokračovat i v budoucnu.

Z potřebného osvěžení se vracím před Samsarou, vrcholným snímkem letošního Berlinale, za kterým stojí Lois Patiño a který jsem sice viděl viděl dříve, ale stejně na něj chci jít znovu. Galicijský režisér velmi dbá na audiovizuální stránku svých filmů, se kterou často experimentuje (jeho krátký film El sembrador de estrellas doporučuji, kudy chodím). Ve svém druhém celovečerním snímku tomu není jinak. První, těžce snová, buddhistická část odehrávající se v Laosu akcentuje oranžovou a fialovou barvu, intenzivně pracuje s prolínáním a rozpíjením obrazu a bezezbytku naplňuje představy o ideálním filmu všech fanoušků thajského auteura Apichatponga Weerasethakula. Druhá část z pobřeží Zanzibaru naopak užívá dokumentárního až observačního přístupu k rozvíjení myšlenek představených v první části. Každou z nich natočil jiný kameraman (Mauro Herce a Jessica Sarah Rinland), každá má jiný rukopis, a přesto spolu velmi dobře fungují. Obě je propojuje reinkarnační pasáž, při které je publikum vyzváno, aby zavřelo oči a nechalo se unášet zvuky a barvami vnímanými přes zavřená víčka. Potvrzeno, funguje to i napodruhé.


Na samotný konec navštěvuji možná nejslabší projekci letošních Varů. Černobílou neo-noir detektivku z prostředí australské pouště s názvem Limbo. Ta je plná zdlouhavého předvídatelného děje, jemuž nasadí korunu závěr jako z učebnice žánrových klišé.

Z karlovarského festivalu odjíždím spokojený po pěti dnech, během kterých jsem zvládl čtrnáct celovečerních a jedenáct krátkých filmů. Většinu v české premiéře, spoustu zároveň v derniéře. O to více oceňuji, že byly alespoň v rámci festivalu uvedeny. Relativně bez problému jsem viděl vše, co jsem chtěl, vyhnul jsem se dlouhým řadám, celebritám a většině humbuku, se kterým je největší česká filmová akce často spojována.

Nutno přiznat, že možnost si takto akci užít jsem měl privilegovanou díky novinářské akreditaci, umožňující přístup na speciální projekce. Stresovat se každý den v sedm ráno u rezervace lístků v mobilní aplikaci a doufat ve štěstí na dostatečně kvalitní připojení, abych si zajistil vstup na omezený počet tří filmů, tak by mé dojmy nejspíš vypadaly jinak. Tento systém, kdy lístky je potřeba si nechat vytisknout a vyzvednout na pokladně zabalené do další vrstvy ozdobného papíru je zcela bizarní nejen s ohledem na ekologickou udržitelnost. Kdo nechce, nebo nemůže využívat aplikaci, má k dispozici místo fronty virtuální frontu fyzickou. Ráno u pokladny, nebo před projekcí u kinosálu. Trávit festival čekáním v řadě dlouhé desítky minut a doufáním, že na něj zbude místo v páté řadě na třetím balkonu Karlovarského městského divadla baví ale asi málokoho.

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary letos nabídl dramaturgicky obzvlášť silný a pestrý výběr v sekcích Horizonty a Imagina. Budu se těšit, že se mu to povede i napřesrok, a zároveň doufat, že do té doby se na západě bude inspirovat nejen výběrem filmů, ale také zvýšeným ohledem na životní prostředí a systémem vstupenek. Nedaleké Berlinale mu budiž zářným příkladem.

Info

MFF Karlovy Vary
30. 6. - 8. 7. 2023 Karlovy Vary
web

foto © KVIFF

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Mezi chaosem a soustředěním (The Ex)

Akana 24.03.2024

Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace