Články / Reporty

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák | Články / Reporty | 02.07.2020

Backstage: Firewater vs. Swans
5. 3. 2013 Rock Café, Praha
8. 3. 2013 Röda, Steyr (at)
14. 3. 2013 Fléda, Brno

Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic. Václav se usmíval na celé kolo, jako by se v březnu nechumelilo, Michal si textoval s Chrisem, tour manažerem kapely, a Ondřej posílal pohlednice a mejly z Kolumbie a ujišťoval se, že mu to nezávidíme. To je mi partička. Swans včerejším koncertem v Norsku otevřeli své jarní evropské turné a každou chvíli se měli objevit, abychom se odvezli do Brna, kde na ně čekala Fléda a tourbus. Jen co jsem jakžtakž uklidnila kolena, začaly se mi třást ruce. A potit. Strašně.

Michaela Giru už jsem několikrát osobně potkala, dokonce mi jednou políbil ruku (což budu doufám jednou vyprávět i vnoučatům), jenže nervozita se léty nemenší, spíš naopak. A když se po chvilce skutečně objevil, v kovbojském klobouku, nechutně mastným, dozadu sčesaným prošedivělým mikádem a cigaretou v koutku úst, byl to ten stejný chlap jako z černobílých fotek s datem 80. let, ostře řezaná tvář, úzké rty, světlé obočí, hrozně sexy a vůbec, miluju Michaela Giru. A teď jsem se měla podílet na pořádání jeho koncertu a tvářit se jakože nic. Pfff.

"Je hluchej. Úplně hluchej," říká Simone, tourmanažerka Firewater o týden dřív ve foyer pražského Rock Café. "Na normální hladinu hlasu vůbec nereaguje, musíš mu poklepat na rameno, aby si tě všimnul. Nedivila bych se, kdyby se za ty roky naučil odezírat ze rtů." K dobru dostanu pár dalších historek, třeba tu, jak kamarádovi-hudebníkovi po koncertě Swans tak bzučelo v uších, že musel odříct nahrávání. Firewater se u stolu s cateringem velmi pomalu, zato pečlivě připravují na zvukovku, frontman Tod Ashley je ve studiu Radia Wave, hostem odpolední session. Všechno probíhá úplně v klidu, žádný stres, stihnu procházku ke Kostovi pro kafe a dám si se Simone ještě jednu cigaretu. Firewater v Praze! A ještě to pořádám. A venku je jaro. Je to všechno jak z pohádky. Nebo na drogách.

Ve Václavově dodávce z letiště směr Brno sedí předkapela Jamie Stewart z Xiu Xiu, vedle mě se rozvaluje oprsklý manažer, vzadu jako pěny sedí Christoph Hahn a Norman Westberg. Chris vypráví jednu uhozenou historku za druhou a skoro půl hodiny vydrží pomlouvat Giru. "Tyvole, já bych teď fakt nechtěl řídit, dokážu si představit, co tam ten psychopat na místě spolujezdce vyvádí." Frontman sedí s ostatními v druhém vanu, který řídí Vojta. Chris se začne pitvořit, parodovat a přehrávat Girovu velmi uvěřitelnou vytočenost: "Tak ho přece předjeď, doprdele! Podívej, tenhle ho předjíždí!! KURVA! Všichni nás předjíždí, ksakru!!! Přidej!! Zastav! Zpomal!!! Tak už ho doprdele předjeď, hned!!!" Směju se jako blázen, ale dokážu si představit, že za tohle by ho Gira třeba taky zabil. Vtipné je, že ačkoliv je to teprve druhý den turné, Chris si neodpustí žádnou příležitost, aby mohl vysypat milion historek na téma "čoveče, von je úplnej psychopat" a "a poslechni si, co udělal včera na letišti...". Nutno dodat, že úplný psychopat je i Chris. Na posledním turné Swans dělal tourmanažera, řidiče i zvukaře. Jistě, někdo takový ani nemůže být normální, ale tento muž tzv. takes the cake.

Dvojice hudebníků na zadní sedačce ani nepípne (Christoph se tiše, ale vytrvale raduje ze své krabičky plné tzv. herbal cateringu: "Jupí! Zvedla se mi nálada už teď, a to jsem to ani neotevřel!"), ale jen co překročíme hranice města, ozve se se svými vzpomínkami Norman. Vypráví o koncertě v Brně na podzim 1988, kam přijeli v podstatě neohlášení, set k nové desce Children of God odehráli někde "na dvorečku", bylo to "šílené" a bylo tam překvapivě plno lidí a v deset jim to zavřeli švestky. Jiné zdroje, třeba sám Gira, se v detailech trochu liší: bylo to ve skutečnosti v roce 1987, hráli také v Praze a v Bratislavě, a zatržena byla pražská show - v Brně, kde se vydávali za českou kapelu, je pochůzkáři jen napomenuli kvůli hluku. Šestiskladbový, kupodivu zvukově velmi dobrý záznam je oficiálně datován 2. zářím 1987 a vyšel na kazetě a relativně nedávno také na cédéčku spolu se zinem Dno č.12. Upřímně bych se nedivila, kdyby ty koncerty odehráli oba, v sedmém i osmém.

Ovšem jestli má někdo nárok se mýlit, je to Norman, veselých historek z natáčení a hraní má hodně, rok sem, rok tam. Jiné turné, kde mu osoby a účastníci přeskakují, je americká šňůra s Foetus Inc. v roce 1991, mj. s bubeníkem Vinnie Signorellim a basákem Algisem Kizysem (oba rovněž členové Swans a s Normanem mají ještě kapelu NeVAh, což je v překladu z kočkočtiny "Aby se to nepletlo, vole"), a právě tady potkal Phila Pulea, současného bubeníka Swans, nyní v druhé dodávce do Brna s šéfem cirkusu. Ten byl, mimochodem, dle očitých svědků a navzdory Chrisově litanii úplně koťátko. (Ale zkuste se zeptat dalších Girových spolupracovníků, třeba Dany Schachter z Bee and Flower, která dřív hrávala v Angels of Light, po čtyřech Jamesonech. Budete koukat.)

1
Vrchního osvětlovače a sběrače ručníků dělá v Rock Café Michael Kyselka. Potkávám ho nejprve v družném rozhovoru s Todem, jakmile zmizí za dveřmi, zpěvák se na mě vyděšeně otočí a hlásí: "Ježiš, já si toho kluka pamatuju z pražského koncertu Cop Shoot Cop, fakt!" Sám je z toho evidentně na větvi. "Je to dvacet let, prokrista!" Kapely si pamatují Michaela a Michael si pamatuje kapely, takže i on je nevyčerpatelnou studnicí příběhů. Vypráví, jak v 90. letech pomáhal v legendárním třípatrovém klubu Masquerade v Atlantě. "Vedli ho borci, co si dřív strašně frčeli na fetu všeho druhu, ale s novým klubem to najednou bylo pasé. V Masquerade se ani nehulilo a děsně přísně si to hlídali. Za celou dobu, co jsem tam pracoval, udělali jenom dvě výjimky: když si Al Jourgensen z Ministry poručil kopec koksu a nějaký buchty k tomu. Ta druhá výjimka byl herák. Pro tadyhle Cop Shoot Cop." Otočíme se na stage na jejich ex frontmana, který do nové písničky Firewater Feeling No Pain tančí jakési mambo.

(Nejedna) výjimka pro Cop Shoot Cop proběhla v roce 1991 na turné s Foetus Inc., kde Tod Ashley s kapelou, kterou zakládal s bubeníkem Philem Puleem (aby se to nepletlo!), supportoval všechny zastávky, včetně atlantské. O tom, co se dělo o tři roky později ve vedlejším Scrap Baru, škoda mluvit. Ostatně si to nikdo z tehdejší sestavy Cop Shoot Cop stejně nepamatuje. A co si budeme povídat, i mnohé koncerty raných Firewater zůstanou už navždy mlhavou vzpomínkou "nějakého období". V backstagi klubu Röda ve Styeru si Tod prohlíží asi deset let starý guestbook, kde je s kapelou rovněž podepsán. Nemůže si vzpomenout, komu který podpis patří. "To by mohl být Ori Kaplan, ale čert ví, kdo tady všechno tehdá byl," říká tónńem, který dešifruju jako "zasněný". " Těmto druhům vzpomínek se rád a často směje třeba (rovněž podepsaný,) bývalý člen Paul Wallfisch, dneska frontman ansámlu Botanica.

Svět malý, zvlášť pro hudebníky z New Yorku.

Swans i Cop Shoot Cop patřili, spolu s dalšími rockery jako Live Skull, Silver Abuse, Blurt, Crawling Chaos, Fire Engines, Der Plan, D.A.F. nebo Sonic Youth, k tzv. newyorské downtown scéně pozdních osmdesátek, vyžívali se v extremismu a nihilistickém temnu a požírali řadu stylů od punku, přes industrial až k noise. Nevyhnutelný rozpad Swans strvvrdila kompilace Swans Are Dead v roce 1998, návrat ve velkém stylu se konal na podzim 2010 a mánie, právem, neustala dodnes. Cop Shoot Cop to zabalili, snad ještě nevyhnutelněji, začátkem roku 1995, načež Tod A navázal projektem Firewater a řadou osobních katastrof. Na návrat k heráku to nevypadá, teď hrajeme ska.

2
Všude ze srandy vyprávím, jak "Firewater hrajou ska", přičemž doufám, že nadskázku každý musí hned slyšet a pochopit, a pak jdu na jejich koncert - a oni vážně hrajou ska. Jejich českou koncertní historii mám zmapovanou většinou jen z vyprávění (byť nejvděčnější je stejně koncert Cop Shoot Cop v 90. letech v Rock Café), poprvé jsem je viděla až jako support Faith No More v roce 2009 a o rok později na natřískané strahovské Sedmičce. S Todem jsem tam udělala rozhovor a nějaké techtle mechtle, trochu skrze Paula Wallfische, se kterým jsem se sblížila na jejich četných českých koncertech. Od klasického fanouška jsem se trochu lišila právě historkama, kterýma mě Paul zasypával. Paul totiž co neví, nepoví.

Ale čas běžel poslední roky mnohem rychleji, než píšu tenhle text. Po očku jsem vyhlížela novou desku Firewater, ale ta nepřicházela, tak jsem se aspoň stihla zamilovat do všech starších nahrávek. Novinku International Orange! ohlásili už v půlce roku 2011 a pamatuju si, jak jsem stála s Michalem, stejným, který textoval na letišti manažerovi Swans, a říkala mu, tyjo, já bych strašně chtěla udělat koncert Firewater, co myslíš, kolik budou stát? Michal řekl sumu, která byla ve finále asi dvojnásobně vyšší, a navíc Firewater "patřili" jinému českému promotérovi, takže jsem je nemohla jen tak "ukrást". A tak jsem čekala a čekala a čekala, kdy už někdo ohlásí turné a s ním i Prahu. Jenže se to nedělo a mně docházela trpělivost. Deska na spadnutí, na co že to čekám? Vygooglila jsem booking agenta a po dvou mejlech bylo vymalováno, 23. říjen 2012, můžem, díky čau.

Mezitím jsem si u stejného agenta vyprosila novou desku, několik měsíců před vydáním. Jak by řekl kolega Sheresky: cítila jsem se jako pořádná rocková hvězda. Taky si pamatuju, jak jsem zaslaný archiv stahovala na mobilu z Islandu a když jsem si pustila začátek, úvodní singl A Little Revolution, dost mě to vyděsilo. Ale aspoň to nebylo ska. A ne že by na International Orange! byla o ska nouze... Nicméně domů už jsem odjížděla (zase) zamilovaná. Hrozně zamilovaná. Do ska.

Dva týdny před pražským koncertem si Tod zlomil kolenní čéšku, zbytek turné byl zrušený a mně to na jednu stranu bylo samozřejmě líto. Na tu druhou jsem byla ráda, že mám víc času a energie na koncert Bena Frosta, který byl o den dřív, a jelikož jsme s bookingem domluvili nečekaně rychle náhradní termín, nebyl to konec světa. A čtyři měsíce na promo k dobru. V jednom rozhovoru jsem si postěžovala, co takový přesun koncertu obnáší, Tod A interview potom vzal, strčil do google překladače a pověsil na facebook. Byla to fakt legrace, fráze "sere pes" přeložená jako "shit dog" a podobně. Podle mě to přilákalo další minimálně dva lidi. Ještě v Praze se mi znovu omluvil, co způsobil. Koukala jsem na něj a nevěřila: omlouvá se mi za to, že musel na operaci s kolenem? Popisoval, jak se mu to stalo: uklouzl, jen prý malinko opilý, na kočičích hlavách, když se vracel doma v Istanbulu z koncertu, obtěžkaný nástroji. Kytaru zachránil. A nejvíc se bál zavolat booking agentovi: "Já myslel, že mě zabije."

3
Na turné s Firewater je osm lidí: šestičlenná kapela, manažerka/řidička/merchgirl a zvukař. Byla to sebranka z celého světa (kytarista umí celkem solidně česky, jeho holka je totiž Češka, i když žijou ve Švýcarsku, a bylo legrační, že na koncert přišla její maminka a kamarádky a donesly zeťákovi "pravá šeská buchta!" - a mimochodem, nenechaly se napsat na guestlist, všechny tři už měly lístky z předprodeje) a doopravdy anglicky mluvil snad jen Tod. Hospitality rider byl velmi skromný a běžný, takže položka za ubytování - čtyři singly a dva doubly - byla v rozpočtu nejvyšší. Vypadalo to na sukces. A parádní skavečírek. Veskačírek, jak jsme říkávali v Brně.

Přesto jsem toho moc nenaspala: kde objednám jídlo?, kdy vyzvednu klíče v hotelu?, kde zaparkuju?, stihnou přijít včas do rádia?, bude kde zaparkovat?, bude nová backstage v klubu hotová?, stihnu kafe?, zahrajou So Long, Superman? a Glitter Days?, bude se jim líbit na hotelu? Otázky, samé otázky. Usnula jsem kolem šesté.

Catering nakupuju obvykle v noci před koncertem ve vršovickém nonstop tesku. Nikdo tam není a mám čas v klidu odtahat všechny piva a vody a džusy a coly a čokoládu a oříšky a salsu a čipsy a ještě a tak. Ráno jsem v polospánku udělala čtyři velké mísy zeleninových a ovocných salátů, nakrájela citron a zázvor, udělala vajíčka a pomazánky do sendvičů, sbalila kávovar a toustovač a ručníky a drogy a všechno narvala do třech velkých ikea tašek. Auto stálo asi půl kiláku opodál, cestou jsem se ještě potřebovala stavit pro čerstvé pečivo a pár drobností. Efektivita je klíč, takže jak to udělat, abych nemusela jít dvakrát? Upřímně, tahání se s krámama je nejhorší. A to nejtěžší (piva, vody, džusy) bylo v kufru auta, takže pokud nezaparkuju před Rock Café, budu s tím trajdat po Národní třídě nadesetkrát - a ještě budu ráda, že mě neodtáhnou.

Před klubem "na hodinách" bylo samozřejmě plno, takže jsem zaparkovala "na idiota" naproti. Není tam značka ani modrá zóna, ale nikdo tam nestál a asi věděl, proč. Slíbila jsem si, že to přeparkuju co nejdřív, a pokud mě stihnou přeci jen odtáhnout, nafakturuju to normálně kapele. Akorát jsem netušila, kam si to postaví oni. Achjo tyvole! Nic. Začala jsem tahat všecky věci do klubu a pokaždé, když jsem šla naplno naložená z auta, řekl mi někdo z okolí (řidič zásobování, dělňasové na vedlejším baráku...): "A to nemáte nikoho, kdo by vám s tím pomohl?" Jo, mám! Ale šel radši na pivo! Idioti.

Kapela měla přijet 15:30, stejně jako Martin z Wave, vyzvednout hosty. Teď vám popíšu zázrak: Martin přijel, zaskočil pro mě do backstage a šli jsme vyhlížet kapelu. Vyšla jsem na ulici a tam, na blikačkách před klubem, stálo auto Radia Wave a zabíralo dobrých devět metrů místa. A ve STEJNÝ okamžik přibrzdila u krajnice dodávka kapely. Tyvole, tyvole, tyvole. Po přivítání, které trvalo asi vteřinu, jsem Toda narvala do waveauta, poručila mu, aby si tam poručil kafe, vykopla je a nechala Simone zaparkovat na místě, ze kterého odjel Martin. PŘÍMO před klubem! Dodneška nevěřím, že se to stalo. Čtyři pětky za hodinu!! A víte, co ještě? Naproti pořád stálo naše Maserati, neodtažené a bez pokutového lístku za křivým stěračem. A pořád ještě bylo jaro! Očekávala jsem sérii nejhorších katastrof nejpozději do hodiny.

4
A ono se nic nestalo. Kapela se v klidu najedla (byl to můj asi nejlepší catering a Rock Café stihlo dodělat zbrusu novou backstage, takže všechno všecičko měla kapela úplně nové, nepolepené, nepočmárané, nezakouřené a tisíckrát nepoblité; můžu s klidem prohlásit, že backstage Rock Café, včetně druhé místnosti se sofama, fotbálkem a hracím automatem a blýskavou koupelnou je v této chvíli nejlíbeznější ze všech pražských klubů), v klidu nazvučila, někdo se stihl projít, nakoupit, pokecat, já jsem stihla tři kafe, vyzvednout klíče v hotelu a při té příležitosti i přeparkovat (za roh do modré zóny, takže zase za debila, ale aspoň jsem nebyla tak na očích).

Teplé jídlo (zapečené brambory) jsem objednávala u Pizza West a už to bohužel nikdy neudělám, protože se to nedalo jíst. Zapečené brambory, s brokolicí, se sýrem, se smetanou, proboha! To bych uměla upéct snad i já. Herbal catering nezpůsobil takové nadšení, jaké předvedl lapsteel kytarista Swans, ale využití nakonec našlo, stejně jako flaška Jamesona a Praděda coby pozornosti podniku. Největší úspěch měly ale ingredience k zázvorovému čaji a kafe značky Jack Daniels.

Nazvučeno měli za chvíli, zahráli asi čtyřikrát Feeling No Pain z poslední desky. Trochu mě překvapilo, že si členové kapely nové písničky sami pobrukují. Blázni? Basák ze mě pořád tahal cíčka, kecali jsme o turné a o hudbě a o Full Moonu, o fotkách, na kterých Tod vypadá podezřele mladě a ptali se, jak to udělal, a o absenci předkapely ("Nechtělo se mi řešit pětici kluků, co nebudou mít kde zaparkovat, budou potřebovat půjčit půlku beklajnu, na guestlist si napíšou deset lidí, tedy přesně ty, které jediné ten večer bude jejich vystoupení zajímat, vypijou většinu piv a budou akorát zdržovat a ještě jim za to budu muset zaplatit. S předkapelama jsem skončila."). Za můj fašistický názor jsem za týden v předvečer Swans dostala za uši od kluků ze Scrape Soundu, takže to možná přehodnotím.

To už jsem věděla, že jsme po breaku, tzn. že je prodaných dost vstupenek na to, aby se pokryly všechny náklady a ještě zůstalo na novou trumpetu. Další malý zázrak do dnešního dne zázraků. Dovolila jsem si po dvou hodinách spánku a celém tom kolotoči poprvé zívnout. Zajímala jsem se o merch, načež Simone přiznala, že mají nula triček, nula mikin, nula tašek, deset cédéček a asi pět vinylů a že vlastně neví, jestli to má cenu vůbec vytahovat. Zděsila jsem se: co řeknu lidem!? Nakonec to vytáhla - a všechno za deset minut taky prodala.

Rock Café má vlastního výběrčího vstupenek, takže nejenže jsem se mohla věnovat kapele, ale ještě jsem viděla úplně celý koncert. To se mi, myslím, za posledních deset, dvacet koncertů nestalo. Možná, vlastně, se to nestalo vůbec nikdy. Na základě této zkušenosti jsem vyhlížela další koncerty v nejbližším okolí, pokud možno bez kolize se Swans v Brně o týden později. A i když jsem ten pražský viděla celý, vyrazili jsme v pátek s Karlem & spol. do Steyru.

5
Telegram z redakce byl jednoznačný jako výsledek IQ testu Ivety Bartošové: POTREBUJEME ERUDOVANY REPORT Z KONCERTU FIREWATER V RAKOUSKEM STEYRU STOP GUESTLIST ZAJISTEN STOP POSILAME AUTO S KOCKOU STOP KARLEM KOCKOU STOP. Nedalo se nic dělat - s lítostí jsem zrušil rezervaci na Babovřesky, vyhledal ve slovníku termíny "erudovaný" a "report" a šel vyhlížet Karlíka.

Jako bychom s Karlem tušili, co nás čeká. Cestou do Steyru jsme s povděkem kvitovali absenci supportu na pražském koncertu Firewater a shodli se, že předkapely stejně každého jenom otravují. Set místních... nevim, dál, byl vodou na náš mlýn a ukázal, že přinejmenším v Rakousku by měli supportování raději rovnou zakázat. Spolek kolem světoběžníka Toda Ashleyho ale záhy předvedl show, kvůli které se předchozí utrpení i najeté kilometry vyplatily. Obavy, zda se mu na podium podaří přenést bohatý a pestrý zvuk posledních studiových alb, se ukázaly jako liché. I na živo jsou totiž Firewater jedna velká multižánrová swingers párty. Kytary, klezmer, ska, salsa, mambo a kdoví, co ještě si to bez skrupulí rozdávají ve všech polohách a do všech otvorů jako v tom nejexplicitnějším pornu. Nejpevnější erekce, jakou za poslední roky zažily moje kalhoty, tak nebyla žádným překvapením. Kromě šestice muzikantů za ní sice mohla hlavně roztančená pozadí rakouských slečen, otírající se mi v našlapaném sále o rozkrok, ale přesto - ukažte mi hmatatelnější důkaz dobrého koncertu.

Oproti pražskému Rock Café doznal setlist jedinou změnu, když místo Dead Man's Boots zazněla ve Steyru výborná I Still Love You, Judas z druhého alba The Ponzi Scheme. Letitá kytarovka s jednoduchou aranží vyčnívala z balkánské diskotéky jako moje nářadí z poklopce a trochu paradoxně byla jedním z vrcholů večera. Jinak se převážně skákalo, jak pískaly poslední dvě studiovky, a plíživé pochybnosti, zda té world music není přeci jen přespříliš, nakonec na prach rozmetala blízkovýchodní hopsanda This Is My Life. Vlastním vkusem jsem se sice cítil podvedený jako malý kluk, kterého análně przní starý pastor a přitom mezi vzdechy velebí pokoru, přesto jsem ale spontánně, společně s celým sálem, poskakoval jako o život. A nechybělo mnoho, aby si dlouhovlasé stvoření přede mnou odneslo na stehnech suvenýr... Ale každá swingers party má svoje rizika.

6
Rizika? Přestože diskografie Firewater je nejrůznějších, tedy i "normálních" žánrů plná, do koncertních setlistů vybírají většinou "party songy", tedy party minimálně svou náladou. Často to jsou právě ty, které i na nové desce přeskakuju, navíc naživo je všechno to jódlování a jančení tisíckrát rozjetější. Což pochopitelně není výtka: znamená to jen toliko, že Firewater jsou - ve svéě šestičlenné sestavě se všemi dechy i perkusemi - skvělou živou kapelou.

Autor reportní zkratky z Rakouska měl v lecčems pravdu (skladba I Still Love You, Judas byla opravdu paradoxně vrcholem koncertu), ale v lecčems taky ne. Skvělá byla dvojice písniček z alba Golden Hour hned na úvod, Electric City a hitovka Three-Legged Dog s parádně natahovaným intrem "Weeeeeeeeeellllll..... sooooomeeeeeee... people think I'm damaged 'cause I'm always on my own..." - skvělý začátek, zejména po experimentální rozehrávce Sonido Amazonico, kterou publikum zpravidla nechápe. Skvělý byl páreček nové, ujeté kytarovky Tropical Depression a instrumentálky Banghra Bros. Rozhodně skvělá byla starší skladba z Ponzi Scheme, So Long, Superman, jejíž živá verze udělá z té albové úplnou zdechlinu. Skvělá byla Some Kind of Kindness v závěru regulérního setu: "Yeeeaaaah, life is shooooort! And I know that there's gotta be a better way for us!" Rozhodně skvělý byla i na albu parádní dupák Bourbon and Division z debutu a co naplat, skvělá byla především balada Paradise, kterou zařadili na začátek rakouského přídavku. Mimochodem, bylo vtipné, že zatímco v Praze kapela prosila, aby lidi v sále nekouřili, protože jim to zabíjí trombonistu, v klubu Röda si u písničky Paradise několik členů kapely bez rozpaků zapálilo. Tod A u Paradise vypadá a zní jako Tom Waits. Miluju. Se závěrečnou This Is My Life měl zase pravdu Jiří. Ale jinak si rozumíme!

Jako fanoušek můžu zodpovědně prohlásit, že rakouský koncert, který jsem si vyskákala v kotli do nechutného smradlavého zpocena, byl zatím koncertem roku, a to navzdory všemu tomu ska, klezmeru a jánevímčehovšeho a faktu, že písničky, které na smrt miluju, neměly v playlistu šanci. Firewater jsou ovšem v současné době jednou z asi pět funkčních kapel, kde je mi úplně jedno, co budou hrát: umím zpaměti i béčka a alternativní verze a pokazit by to mohlo jedině zlomené koleno.

7
Z koncertu Swans v Brně jsem viděla jen zlomek, asi sedm minut z nové skladby Nathalie. Moment, opravím se, viděla jsem sedm minut z nové, NAPROSTO FANTASTICKÉ skladby Nathalie. Mně nevadí, že mi to nevěříte. Já to viděla a slyšela na vlastní oči a uši. A taky je pravda, že tenhle jediný kousek jsem stihla. Norman vypadal dobře, na to, že jsme ho den předtím vezli se čtyřicítkou do nemocnice, Gira vypadal dobře, na to, že při zvukovce chtěl vzteky rozebírat zesák, já a kluci ze Scrape Soundu jsme vypadali dobře, na to, že jsme v noci vypili pět lahví červeného vína v přilehlých hospodách a nonstopech, a lidi vypadali dobře, na to, že se v sále Flédy skoro nedalo hýbat a zvuk by mohl být patentovaný jako jaderná zbraň.

Produkce koncertu Swans měla svá specifika, od heatlhlth food listu (oregano oil? reishi mushrooms? astragalus root herb extract? what the bloody, bloody hell...), přes tuny, tedy cca 172 615 krabic merche značky You Fucking People Make Me Sick, který jsem si pochopitelně nestihla ani prohlídnout, natož pořídit, až po tourbus, kde to vypadalo jako v Sheratonu. "Dáš si, nebo už toho máš za celý život, co to zřejmě piješ, po krk?," zeptal se uctivě Jamie z Xiu Xiu, když mi nabízel Becherovku, načež se omluvil, že jde cvičit a že u toho asi bude srandovně hekat.

8
- I'm getting married...
- Oh, me too!
- Well, I'm getting married in Istanbul...
- Me too!!
- In June.
- No way, me too!!!

Chybělo jen: A koho si bereš? Tebe! A ty? Já taky! Nebo něco podobného. Po koncertě jsem požádala Toda, zda by mi nešel za svědka. Chceme se totiž se snoubenkou vzít v Istanbulu, kde nikoho osobně neznáme, a kromě bratra, který mi coby rodinný příslušník svědčit nesmí, s sebou nikoho nebereme. Nemyslela jsem si, že by do toho Tod šel: zase takoví přátelé nejsme a netipovala bych ani, že věří v instituci manželství, když ho poslední taková zkušenost vyhnala kamsi do Indonészie. Ale je to tady, resp. tam. Bude legrace. Yeeeaaaah, life is shooooort! And I know that there's gotta be a better way for us!

Po afterparty se všech osm členů kapely rozuteklo do všech pražských světových stran a já zůstaála sama se zbytky cateringu (žranicééé!), špinavým prádlem, které nikdy kapele neodmítnu vyprat, a klíčky od auta, které stojí buď v Ostrovní, nebo na odtahovém parkovišti v Libni. Byla jsem k smrti unavená, ale šťastná, a to jsem ještě netušila, že mě v pátek čeká koncert roku, příští týden zážitek z nejoriginálnějších, Swans all inclusive, a dovolená v Turecku, další dítě a pak jen samá pozitiva, ska a životní jistoty. A taky už zase vím, proč jsem tím promotérem.

Info

Tento text vyšel v magazínu Full Moon #28 v lednu 2019.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vpřed! (Move Fest)

Veronika Mrázková 14.10.2020

"Za Hitlera se pálily knihy, dnes se na Facebooku skrývají nevhodné komentáře." Co je nevhodné? Hned první večer došlo na českou premiéru kusu Brave New Life.

Zvláštní magie (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek 11.10.2020

Může mít jazz punkovou energii? Může unést do jiných dimenzí? Může uspávat? Drtit sonickou stěnou? Samozřejmě. All That Jazz!

Takhle bude vypadat jazz budoucnosti? (Jazz Goes to Town 2020)

Jiří Vladimír Matýsek 09.10.2020

Navzdory okolnostem i letos - už po šestadvacáté - kráčí Hradcem Králové jazz. Tentokrát se táže: Kam směřujeme? Otázka vskutku aktuální...

Mezi Smetanou a music clubem (Bez ambicí)

Michaela Šedinová 09.09.2020

Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.

Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Václav 04.09.2020

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.

Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Adéla Polka 04.09.2020

Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Darkshire v jeskyni skrývá budoucnost

Vadim Petrov 01.09.2020

Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.

„Tam, odkud jsme, krásně zpívají ptáci, a vzduch je naplněný hudbou.“ (Vivat vila)

Michal Pařízek 30.08.2020

Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu.

Když se rozestoupilo nebe (Jednota Kalvárie)

Jakub Šíma 25.08.2020

Cestou z Úštěku do Blíževedel nespouštím oči z kalvárie, kterou na obzoru nejde přehlédnout. Majestátně se vypíná mezi okolními kopci a i ze vzdálenosti několika kilometrů.

Dobršská brána 2020: Pánubohu pod okny

Jan Starý 19.08.2020

Ondřej Bezr označil „brněnský Trutnov“ za „jednu z mála akcí, které se letos konají“. To je hodně daleko od pravdy.