Články / Recenze

Full Moon 10: Houpací koně - Desolation Peak

Full Moon 10: Houpací koně - Desolation Peak

Kristýna Trochtová | Články / Recenze | 02.07.2020

Jen blbec nemění své názory. Houpací koně byli dlouhá léta moje provinilé potěšení, které mi zpříjemňovalo dlouhé ranní cesty na ostravský gympl. Ale jezdeckých soch Afrodity, klíčů v kapse saka, lodí a - pozor - hlavního města státu Melancholie se člověk asi musí jednou přejíst. V jistém smyslu. Kdyby to pořád byly (ty) vlaky, tunely, co znamenají pokušení, nebo výtahy, co jezdí až nahoru, asi bych si řekla: dobrý, v pohodě, devadesátky sem přišly později - co by ještě nemohly trvat, kdo jsem, abych někoho soudila. Jenže patos je v případě Koní fakt tužka, co se nevypíše. Naopak, její tah je ještě tlustší a delší než na Kde jste mý přátelé dneska v noci, a to mi přijde, pardon, skoro nesnesitelné. Už spíše guilty než pleasure. Houpací koně a jejich nové album reprezentují ustrnulost a neochotu skončit v pravý čas.

Vím, zní to tvrdě, ale považte: doznávat se hned zkraje k tomu, že jste buď "Jekyll, anebo Hyde, nic mezi tím" je docela výmluvné. Desolation Peak, jak lze ostatně vyčíst už z názvu, je deska inspirovaná a zároveň věnovaná Jacku Kerouacovi. V roce 2018. Jacku Kerouacovi. 2018. Jako by tady snad existoval nějaký dluh - jako by archetyp rozháraného messy dobrodruha (pochopitelně muže) nebyl něco, okolo čeho se točila popkultura en bloc dlouhá desetiletí. Desku Desolation Peak definuje především zahleděnost do sebe sama a odmítnutí vykročit za hranice vlastních představ o světě: podle Houpacích koní "je rok padesát i nula osmnáct, všechno pořád stejný. Zhasni a sni, okolnosti bytí jsou pěkně úžasný". Přesně. Ono je skutečně "všechno pořád stejný" - ale jen v hlavě Jiřího Imlaufa, autora textů i ideologie kapely. Svět okolo se změnil zásadním způsobem. Deska Desolation Peak je tak zhudebněním toho nejvypjatějšího a nejsprostšího male gazeu, zakonzervovaných starých pořádků, vzpomínek na doby, kdy se lidi nebáli říkat, že "jáma lvová/ ta jediná mě schová".

Desolation Peak ve mně vyvolává pocit, že se z Ústí stala rezervace, v níž v zajetí žijí unavení a ztrápení pánové, kteří - majíce pocit, že je buď rok padesát, nebo devadesát, vždyť je to koneckonců jedno - chtějí říkat velké věci. Ale moc jim to nejde, protože je to nakonec všechno stejně o Imlaufovi (Kerouacovi?) a jeho neschopnosti vymanit se z ich formy. Tím se ostatně poslední dvě desky liší od předchozí tvorby Houpacích koní; zatímco Písně z bistra nebo Tiché dny na Klíši byly vyváženým mixem storytellingu a osobních záležitostí, aktuální materiál už osobní rovnou vydává za obecně platné. Kromě toho: nikdy by mě nenapadlo, že hranice mezi sebezpytem a sebelítostí může být tak tenká, až se ztrácí.

Desolation Peak není českým Dark Side of the Moon, i když by si to producent alba Jan Brambůrek jistě přál. I když by si to všichni asi přáli. Hezké přechody a ruchy mezi písněmi nezakryjí to, že co tato deska reprezentuje, v dnešní době působí nejenom zastarale, ale i směšně.* "Imlaufovy texty jsou takové učitelské,"* říkal mi před lety nejmenovaný hudebník a producent. - "Vždyť učí češtinu na základce." - "No právě."

No právě. Něco tu nehraje a není to hudba.

Info

Tento text vyšel v magazínu Full Moon #93 v dubnu 2013.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Po každé noci přijde nový den (Iro Aka)

obraz 23.10.2020

Sami autoři již názvem alba odkazují na japonský výraz „ukiyo“, který byl dříve v buddhistické tradici překládán jako „svět bídy“.

Malá zvuková evoluce (Pontiac Streator)

Jakub Koumar 21.10.2020

Pontiac Streator je i spousta experimentování, odkazů na současnou taneční scénu, a především přirozené přelétávání mezi různými styly.

Černá hudba v éře postnihilismu (Porenut)

Tomáš Kouřil 19.10.2020

Porenut se po textové a vizuální stránce naplno oprostili ode všech blackmetalových klišé a zároveň hudebně dozráli.

Hodnota rezonancie (White Place)

Matej Kráľ 17.10.2020

Čo znamená zaplniť biele miesto? Album Room od White Place je kompozičné nadýchaný slovenský projekt.

Alebo sú to len stromy (Jeseň)

Matej Kráľ 07.10.2020

Jeseň je najdivnejši slovenský pop. Prvoplánovou optikou môže človeku prísť dokonalé práve to, že svojím pôvodom napĺňa podstatu žánru bedroom pop.

Divé vtáky so slzami na výšivkách (Edúv syn)

Kristína Valachová 28.09.2020

Po lyrickom úvode sa ťaživá atmosféra piesne Nekonečný príbeh stáva až morbídnou... Po tohtoročnom EP I. vzniklo v júni ďalšie s názvom Plakala.

Jízda kolem slunného pobřeží (Disheveled Cuss)

Ondřej Rudel 25.09.2020

Kytarista a pedálový kouzelník ze skupiny Tera Melos Nick Reinhart vyměnil složité a někdy až chaoticky znějící rytmy math rocku za grunge a power pop.

Snový trip Coals

Vojtěch Rakouš 22.09.2020

Docusoap imponuje atmosférou srovnatelnou s Beach House, ale progresivnější produkcí dělá z Coals osobité představitele současné indiepopové scény.

Sofistikovaný meditačný mood (Owen Pallett)

Matej Kráľ 18.09.2020

Ostrov je pre Palletta samota aj prázdnota, na ktorú vôbec netreba nahliadať výhradne negatívne. Objavujú sa v nej totiž obligátne úlomky svetla.

Omamnými bylinkami vyvoněná potní chýše (Fadex)

Vadim Petrov 16.09.2020

Fadex se dlouho utápěl v různých podobách dubstepu – pomalém, rychlém, smutném, veselém, sám poznal, že už stačilo.