Desolation Peak, jak lze ostatně vyčíst už z názvu, je deska inspirovaná a zároveň věnovaná Jacku Kerouacovi. V roce 2018.
Jen blbec nemění své názory. Houpací koně byli dlouhá léta moje provinilé potěšení, které mi zpříjemňovalo dlouhé ranní cesty na ostravský gympl. Ale jezdeckých soch Afrodity, klíčů v kapse saka, lodí a - pozor - hlavního města státu Melancholie se člověk asi musí jednou přejíst. V jistém smyslu. Kdyby to pořád byly (ty) vlaky, tunely, co znamenají pokušení, nebo výtahy, co jezdí až nahoru, asi bych si řekla: dobrý, v pohodě, devadesátky sem přišly později - co by ještě nemohly trvat, kdo jsem, abych někoho soudila. Jenže patos je v případě Koní fakt tužka, co se nevypíše. Naopak, její tah je ještě tlustší a delší než na Kde jste mý přátelé dneska v noci, a to mi přijde, pardon, skoro nesnesitelné. Už spíše guilty než pleasure. Houpací koně a jejich nové album reprezentují ustrnulost a neochotu skončit v pravý čas.
Vím, zní to tvrdě, ale považte: doznávat se hned zkraje k tomu, že jste buď "Jekyll, anebo Hyde, nic mezi tím" je docela výmluvné. Desolation Peak, jak lze ostatně vyčíst už z názvu, je deska inspirovaná a zároveň věnovaná Jacku Kerouacovi. V roce 2018. Jacku Kerouacovi. 2018. Jako by tady snad existoval nějaký dluh - jako by archetyp rozháraného messy dobrodruha (pochopitelně muže) nebyl něco, okolo čeho se točila popkultura en bloc dlouhá desetiletí. Desku Desolation Peak definuje především zahleděnost do sebe sama a odmítnutí vykročit za hranice vlastních představ o světě: podle Houpacích koní "je rok padesát i nula osmnáct, všechno pořád stejný. Zhasni a sni, okolnosti bytí jsou pěkně úžasný". Přesně. Ono je skutečně "všechno pořád stejný" - ale jen v hlavě Jiřího Imlaufa, autora textů i ideologie kapely. Svět okolo se změnil zásadním způsobem. Deska Desolation Peak je tak zhudebněním toho nejvypjatějšího a nejsprostšího male gazeu, zakonzervovaných starých pořádků, vzpomínek na doby, kdy se lidi nebáli říkat, že "jáma lvová/ ta jediná mě schová".
Desolation Peak ve mně vyvolává pocit, že se z Ústí stala rezervace, v níž v zajetí žijí unavení a ztrápení pánové, kteří - majíce pocit, že je buď rok padesát, nebo devadesát, vždyť je to koneckonců jedno - chtějí říkat velké věci. Ale moc jim to nejde, protože je to nakonec všechno stejně o Imlaufovi (Kerouacovi?) a jeho neschopnosti vymanit se z ich formy. Tím se ostatně poslední dvě desky liší od předchozí tvorby Houpacích koní; zatímco Písně z bistra nebo Tiché dny na Klíši byly vyváženým mixem storytellingu a osobních záležitostí, aktuální materiál už osobní rovnou vydává za obecně platné. Kromě toho: nikdy by mě nenapadlo, že hranice mezi sebezpytem a sebelítostí může být tak tenká, až se ztrácí.
Desolation Peak není českým Dark Side of the Moon, i když by si to producent alba Jan Brambůrek jistě přál. I když by si to všichni asi přáli. Hezké přechody a ruchy mezi písněmi nezakryjí to, že co tato deska reprezentuje, v dnešní době působí nejenom zastarale, ale i směšně. "Imlaufovy texty jsou takové učitelské," říkal mi před lety nejmenovaný hudebník a producent. - "Vždyť učí češtinu na základce." - "No právě."
No právě. Něco tu nehraje a není to hudba.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.