Kristýna Trochtová | Články / Recenze | 02.07.2020
Jen blbec nemění své názory. Houpací koně byli dlouhá léta moje provinilé potěšení, které mi zpříjemňovalo dlouhé ranní cesty na ostravský gympl. Ale jezdeckých soch Afrodity, klíčů v kapse saka, lodí a - pozor - hlavního města státu Melancholie se člověk asi musí jednou přejíst. V jistém smyslu. Kdyby to pořád byly (ty) vlaky, tunely, co znamenají pokušení, nebo výtahy, co jezdí až nahoru, asi bych si řekla: dobrý, v pohodě, devadesátky sem přišly později - co by ještě nemohly trvat, kdo jsem, abych někoho soudila. Jenže patos je v případě Koní fakt tužka, co se nevypíše. Naopak, její tah je ještě tlustší a delší než na Kde jste mý přátelé dneska v noci, a to mi přijde, pardon, skoro nesnesitelné. Už spíše guilty než pleasure. Houpací koně a jejich nové album reprezentují ustrnulost a neochotu skončit v pravý čas.
Vím, zní to tvrdě, ale považte: doznávat se hned zkraje k tomu, že jste buď "Jekyll, anebo Hyde, nic mezi tím" je docela výmluvné. Desolation Peak, jak lze ostatně vyčíst už z názvu, je deska inspirovaná a zároveň věnovaná Jacku Kerouacovi. V roce 2018. Jacku Kerouacovi. 2018. Jako by tady snad existoval nějaký dluh - jako by archetyp rozháraného messy dobrodruha (pochopitelně muže) nebyl něco, okolo čeho se točila popkultura en bloc dlouhá desetiletí. Desku Desolation Peak definuje především zahleděnost do sebe sama a odmítnutí vykročit za hranice vlastních představ o světě: podle Houpacích koní "je rok padesát i nula osmnáct, všechno pořád stejný. Zhasni a sni, okolnosti bytí jsou pěkně úžasný". Přesně. Ono je skutečně "všechno pořád stejný" - ale jen v hlavě Jiřího Imlaufa, autora textů i ideologie kapely. Svět okolo se změnil zásadním způsobem. Deska Desolation Peak je tak zhudebněním toho nejvypjatějšího a nejsprostšího male gazeu, zakonzervovaných starých pořádků, vzpomínek na doby, kdy se lidi nebáli říkat, že "jáma lvová/ ta jediná mě schová".
Desolation Peak ve mně vyvolává pocit, že se z Ústí stala rezervace, v níž v zajetí žijí unavení a ztrápení pánové, kteří - majíce pocit, že je buď rok padesát, nebo devadesát, vždyť je to koneckonců jedno - chtějí říkat velké věci. Ale moc jim to nejde, protože je to nakonec všechno stejně o Imlaufovi (Kerouacovi?) a jeho neschopnosti vymanit se z ich formy. Tím se ostatně poslední dvě desky liší od předchozí tvorby Houpacích koní; zatímco Písně z bistra nebo Tiché dny na Klíši byly vyváženým mixem storytellingu a osobních záležitostí, aktuální materiál už osobní rovnou vydává za obecně platné. Kromě toho: nikdy by mě nenapadlo, že hranice mezi sebezpytem a sebelítostí může být tak tenká, až se ztrácí.
Desolation Peak není českým Dark Side of the Moon, i když by si to producent alba Jan Brambůrek jistě přál. I když by si to všichni asi přáli. Hezké přechody a ruchy mezi písněmi nezakryjí to, že co tato deska reprezentuje, v dnešní době působí nejenom zastarale, ale i směšně.* "Imlaufovy texty jsou takové učitelské,"* říkal mi před lety nejmenovaný hudebník a producent. - "Vždyť učí češtinu na základce." - "No právě."
No právě. Něco tu nehraje a není to hudba.
Tento text vyšel v magazínu Full Moon #93 v dubnu 2013.
Sabina Coufalová 12.04.2021
Zmatení muži a vyčerpané ženy sice stále bloumají městem jako na předchozích albech Post-hudby, ale svá osobní dramata a smutky zasazují do traumat spojených s...
prof. Neutrino 10.04.2021
Walter Scheidel kromě detailní analýzy nabízí i některé pokojnější recepty na splasknutí „bubliny nerovnosti“.
Michal Mikuláš 30.03.2021
New Music and Big Pop je jeden krásny výtvor plynúci v intenciách najlepších indiepopových tradícií.
Jiří Přivřel 21.03.2021
Zremasterovaný debut The National přináší syrovou jednoduchost nezatíženou očekáváním.
Valentýna Žišková 20.03.2021
Hotel po sezóně, sedmá kniha laureáta Magnesie litery za rok 2017, Milana Děžínského představuje na poli současné české poezie...
Filip Rabenseifner 19.03.2021
Působí velice přirozeně, nenuceně, energicky, místy až jako improvizace, čemuž napomáhá způsob, jakým byla nahrávka pořízena, což podtrhuje její živý feeling.
Veronika Jastrzembská 18.03.2021
Shame zpívají o světě dospělých, kde lidé poslušně zapadají do systému a kde je každý den stereotypní nuda, bez vyhlídky konce.
Akana 13.03.2021
Stejně bych ale řekl, že ty skutečně zázračné chvilky na albu přicházejí tehdy, když se Janis v písních angažuje víc než „jen“ jako zpěvačka.
Kristína Valachová 13.03.2021
Z reakcií je zjavné, že väčšina chápe ako žart nielen hudobný počin, ale i samotný Flexkingov zjav na poli odfarbených vlasov a vždyprítomnej zimnej bundy.
Jiří Vladimír Matýsek 06.03.2021
Téměř čtyřicítka stop nabízí dost prostoru pro široký autorský rozptyl. Jsou tu bluesově laděné kusy, reggae, country, hravé popěvky na „moravskú notečku“ i rozsáhlé skladby-příběhy.