Články / Rozhovory

Acollective: Hudba pro nás byla v armádě určitou formou eskapismu

Acollective: Hudba pro nás byla v armádě určitou formou eskapismu

redakce | Články / Rozhovory | 09.08.2013

Sedmihlavá saň Acollective přijela o víkendu do Plzně, aby zde v pondělí odehrála koncert na náměstí Republiky v rámci festivalu Živá ulice. Dvou zpěváků, Idana Rabinoviciho a Roye Rieckeho, jsme se zeptali nejen na jejich dojmy z vystoupení v Glastonbury, ale i na to, jak vnímají problematický izraelsko-palestinský konflikt.

Během vašeho letošního evropského turné budete hrát již potřetí v České republice. Co je důvodem vašich častých návštěv?
Idan: Už poprvé, když jsme u vás hráli minulý rok na Colours of Ostrava, jsme si to tu zamilovali. Mluvím samozřejmě o skvělém publiku, ale i krásné zemi. Strávili jsme tehdy i pár dní v Praze, což je opravdu velkolepé město, navíc když jste na turné a můžete ho porovnat s ostatními. Neříkám to jen tak. Když jsme dostali nabídku tady znovu hrát, bez váhání jsme ji vzali.

Roy: Vypadá to, že tu budeme hrát častěji, doufám.

Role izraelské hudby v mezinárodním exportu značně roste. Mnoho lidí v Evropě poslouchá Asafa Avidana, Avishaie Cohena, Yael Naim a další. Mohou za to vysoké umělecké kvality lokálních interpretů, jejich tvrdá práce či aktivity izraelských kulturních institutů?
Idan: V Izraeli, zvláště pak v jeho střední části, je spousta muzikantů, ale přesto je to de facto ostrov, budeme-li o něm mluvit v rovině hudebního exportu. Musíte tvrdě pracovat, obzvlášť když zpíváte anglicky nebo děláte alternativnější muziku.

Roy: Asaf Avidan je náš kamarád, a když vidíte někoho takového, že má úspěch v zahraničí, snažíte se od něj něco okoukat. Všímají si toho i kulturní instituce, které pak pomáhají takovým interpretům víc, protože v nich vidí kulturní i ekonomický potenciál. Základem je tvrdá práce umělců – pořád hrát, jezdit na turné a nedoufat doma, že vás internet zachrání.

Idan: Není to ale všechno. Jedná se o kombinaci mnoha různých faktorů. Pokud je vaše hudba kvalitní, bude v lidech rezonovat.

V České republice žádný komplexní program na podporu umělců nemáme. Čím si vysvětlujete u toho izraelského jeho vysokou efektivitu?

Roy: Upřímně, nemyslím si, že by byl tak efektivní.

Idan: Jedna z věcí, která nás v České republice velmi překvapila, bylo velké množství kulturních akci v regionech a menších městech. V porovnání s Izraelem jste na tom daleko lépe, jsou hojně navštěvované, lidé na ně chodí se zájmem. Jako příklad si vezměme letní festivaly, vše, co jsme zde viděli, bylo skvělé. Izraelské kulturní instituce dávají mnohem víc peněz na export hudby do zahraničí než na podporu místní scény, vláda má prostě jiné priority. To, že má nějaká hebrejsky zpívající kapela úspěch v Izraeli, neznamená globálně vůbec nic.

Je pravda, že spousta „exportovaných“ izralských hudebníků nemá texty v hebrejštině. Proč vůbec používáte angličtinu?
Roy: U nás je spousta klasických či orientálních muzikantů zpívajících v hebrejštině. Nemyslím si, že to pro nás byla otázka volby. Já pocházím z anglického prostředí, Idan zase strávil spoustu času na studiích v zahraničí, navíc je k tomu potřeba přičíst vliv kapel, na kterých jsme vyrostli. Bylo to pro nás docela přirozené.

acollective

Idan: V Izraeli není anglicky zpívaná hudba tak populární jako za hranicemi. Spíše naopak, ale jsou i výjimky, umělec si to musí pořádně odmakat. Například Asaf Avidan, který je teď v zahraničí velmi populární, získal v Izraeli fanoušky tím, že ho zkrátka projel s koncerty křížem krážem, ne že byl vyzdvihován národními médii, která jsou spíše hebrejsky orientována.

Jaké jsou tedy další cesty, kterými lze dostat do hudby své kořeny a kulturu, když není používán mateřský jazyk?
Idan: Ideje a koncepty převyšují konkrétní jazyk. Myslím, že svou hudbou se snažíme v jednom hrnci vařit různé druhy inspirací – něco se odráží od toho, co jsme poslouchali jako kluci doma v pokojíčku, něco je silně ovlivněno regionem. Snažíme se ale nebýt ani jedno, spíše obojí – izraelská i cizí kapela. Nesnažíme se všechny vlivy vyhánět do extrému, nejsme ethno-rocková skupina, jde spíše o jemné odstíny barev.

Roy: Řečeno nadneseně, hledáme univerzální hudební jazyk, kterým lze promlouvat na celém světě stejně.
Někdo dělá hudbu z důvodu sebevyjádření, někdo pro peníze, jiný se chce bavit nebo něco ve světě změnit.

Jak to mají Acollective?

Roy: Pro peníze. (smích)

Idan: Ale ne, vůbec. Občas záleží, jak se člověk vyspí. Vtipné je, že jsme se o tom zrovna před chvílí s Royem bavili. Jako děti jsme cvičili na hudební nástroje, hráli fotbal, pařili videohry, jako studenti jsme si začali přivydělávat. Později jsme začali společně hrát, aniž by to byla nějaká kapela. To, že jsme se jí nakonec stali, vyplynulo naprosto spontánně ze situace. Být muzikantem je fantastické, minimálně co se životního stylu a směřování týče. Nahrávat alba, jezdit turné, hrát na koncertech – to všechno je obrovská zábava. Naproti tomu je tady spousta věcí, které se serou, zvlášť když jste něco jako nezávislý hudebník v moderním hudebním světě. Děláme to, protože nás to ohromně baví, ne kvůli penězům. Je ale skvělé, když vás sponzor podpoří, nabije vás to novou energií, například když se porouchá autobus na turné. (smích)

Roy: Pořád cítíme, že bychom se měli otvírat novým obzorům kreativity. Je to občas velmi těžké, zejména emocionálně, ale v konečném důsledku je to nádherné a nenahraditelné.

Chystáte se nějak radikálně proměnit svůj zvuk? Může se stát, že Acollective začnou experimentovat např. s dubstepem?
Idan: Ne tak docela. Děláme teď na novém albu a – vzhledem k tomu, jak to teď vypadá – ještě nějakou chvíli nám to potrvá. Dobré na sedmičlenné kapele je to, že můžete vyzkoušet opravdu mnoho věcí. Držíme se teď lehčího experimentování, naše nová deska bude více elektronická, čímž se také budeme trošku vracet na začátek našeho společného hraní.

Letos jste měli možnost vystoupit na legendárním festivalu v Glastonbury. Jaká to byla zkušenost?
Idan: V určitém slova smyslu nám to změnilo život.

Roy: Měli jsme tam dohromady tři koncerty a všechny se povedly. Když jsme společně žili v Londýně, říkali jsme si: „Jó, budeme makat a jednou si třeba zahrajeme v Glastonbury.“ A najednou tam jste. Nehráli jsme sice na hlavním pódiu po Rolling Stones, ale stejně to byl důležitý milník v naší kariéře. Když přijdou tři tisíce lidí na koncert kapely, kterou neznají, je to fantastické, i když je to v kontextu celého festivalu jen kapka v moři.

Idan: Máte kapelu a každý rok opakujete: „Letos to konečně klapne.“ Sednete si k internetu a posíláte e-maily promotérům. Děláte to několik let, pak máte třeba štěstí jako my, že vás někdo z produkce uslyší naživo a je z vás nadšený. Už ale jenom to, že jsme měli možnost být součástí toho obrovského festivalu. Člověk má tendenci zapomínat a my už skoro zapomněli, jaké to je tlačit a potit se s ostatními fanoušky v davu. Kdysi jsme takhle jezdili celé turné za Radiohead. (smích)

Co se publika týče, je pro vás lepší být headlinerem na menším festivalu, nebo hrát zadní housle na festivalu, jako je Glastonbury?

Idan: Dobrá otázka, ale asi se to nedá paušalizovat. Jsou malé festivaly, které vás velmi překvapí, naopak na těch větších můžete být často zklamáni. Každý koncert se počítá, na každém záleží. Vždycky to může být skvělé, stačí, aby bylo alespoň ucházející počasí a dobře postavená stage.

Jak vaši směs „jemných odstínů“ přijímají Izraelci?

Roy: Musím říct, že jsme došli do bodu, kdy máme doma perfektní fanouškovskou základnu. Lidé vědí, že každé naše vystoupení v Izraeli je něčím speciální, hrajeme nové skladby, zveme si hosty nebo přichystáme jiné překvapení.

Idan: Díky tomu, že jsou s námi od začátku, jsou i velmi tolerantní vůči našemu experimentování. Různí lidé na různých místech reagují různými způsoby, určitě jste to viděl i na United Islands. Vždy rezonuje něco jiného – texty, energie, barvy hudby. Ani se nemusíme oblékat do šílených kostýmů, lidé si vždycky něco zajímavého najdou.

Vy jste z Tel Avivu, který je ve světě známý jako moderní kosmopolitní město. Je stejná i místní umělecká scéna?

Roy: Určitě, stejně jako všechno v Tel Avivu i umění je směsí odlišných, ale vzájemně působících vlivů, které mohou mít vnitřní i vnější povahu. I tahle vlastnost města nám pomohla vytvarovat naši hudbu.

Idan: Máme velmi silnou elektronickou a taneční scénu, ale zároveň i metalovou a punkovou. To samé s jazzem. Tím, že je Tel Aviv relativně malé město, nemá v umění ten izolační faktor, který je vidět v některých větších metropolích. Časem zde dojdete do bodu, kdy každý zná každého.

Vy dva jste se seznámili při povinné vojenské službě v izraelské armádě. Prohlásili jste, že to na ní byla jediná pozitivní věc. Jaké to je, sloužit v armádě, která je na celém světě nechvalně proslulá?

Idan: Divné. Vyrůstáte ve společnosti, kde je nezbytností odejít v osmnácti letech sloužit do armády a nemít jinou alternativu, ať už si o tom myslíte cokoli. V Izraeli se proti tomu nikdy veřejně moc neprotestovalo. Pro nás oba to nebylo zrovna to, co bychom chtěli dělat. Na druhou stranu, díky tomu jsme se potkali a začali spolu dělat hudbu v té nejzákladnější podobě, kdy jsme hráli ve dvou na kytary a zpívali, bez jakokoliv snahy proslavit se.

Roy: Hudba pro nás byla na vojně určitou formou eskapismu. Díky armádě jsme také zjistili, co v životě určitě nechceme dělat.

Idan: Ano, o tom hudba de facto je, o tom, že vytváříte bublinu mezi sebou samým a světem. A k té armádě, vyvstává otázka, jestli je opravdu něčím, co je ve světě nezbytné. A jestli ano, jak by měla vypadat? V Izraeli je to asi útvar, který je potřebný, jeho podoba je však na úplně jinou diskuzi. Nemyslím si, že je nutné, aby byla vojenská služba povinná pro všechny muže, je to zbytečné plýtvání jejich životní energií.

Jste příslušníky mladší generace Izraelců. Jak vlastně vnímáte nekonečný příběh izraelsko-palestinského konfliktu? Proč je podle vás nemožné najít cestu ven?

Roy: Myslím, že je potřebné ukončit okupaci pásma Gazy.

Idan: Jsou geografické a historické aspekty, které je nutné zohlednit, aby mohlo dojít ke kontruktivnímu vyjednávání. Realita je taková, že je spousta faktorů, které nelze opomíjet. Tento problém asi nejde jednoduše vyřešit, protože je hluboce zakořeněn.

Roy: Snahy o změnu musí být hlubší, než v současné době jsou. Určitě to není konflikt, který bude trvat věčně, tomu věřím. Kvůli ekonomicko-politickým prostestům v minulých letech jsou dnes lidé na celém světě ostražitější, stejně tak je tomu i v Izraeli. Velkým problémem izraelské i palestinské společnosti je vzájemná nechuť konflikt vyřešit. Myslím, že i přesto zůstáváme optimističtí. Snažíme se v tom nějak pohybovat. Sice nejsme politici, ale nechceme být apatičtí.

Idan: Obě strany reagují velmi agresivně na své oběti, ať už je jejich postoj správný či nikoli.

Roy: Mezi Izraelci i Palestinci je spousta skupin, které vzájemně spolupracují. Klíč je ale na vyšších místech, u politiků, kde se to zatím neděje.

Jaké jsou vaše osobní vztahy s Palestinci?

Idan: Já jsem několik let studoval v zahraničí na mezinárodní škole, kde jsem si udělal kamarády mezi Palestinci, Gruzínci nebo Libanonci, které bych jinak nepotkal. To mi docela změnilo životní pohled. Zní to vtipně, když žijete třicet minut od okupovaného území a v životě jste neviděli žádného Palestince vašeho věku. Přidám jednu vtipnou historku. Když jsme poprvé hráli v Londýně, nebyl to sice moc dobrý koncert, ale v první řadě stál plešatý padesátník, který byl úplně šílený, pořád skandoval a řval, že nás miluje. Na konci vystoupení za námi přišel a zeptal se nás, odkud jsme. Když jsme řekli, že z Izraele, odpověděl: „Já jsem z Palestiny a vy jste ta nejlepší kapela, kterou jsem v životě naživo slyšel.“ To je přesně jedna z těch chvíl, kdy si uvědomíte, že spojovat lidi je jediná věc, která má smysl.

Roy: Mezi palestinskými a izraelskými studenty fungují i sdružení pořádající kulturní akce. Je to trošku underground, ale pomalu se rozrůstají. Na jedné takové jsme jednou hráli. Hrozně jsme se báli, že mezi vší tu orientální hudbou vůbec nezapadneme, ale nakonec se lidi na koncertě uvolnili a bylo to divoké a krásné.

acollective

Info

www.joinacollective.com

foto © Marek Rebroš

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dan Boeckner (Operators): Energie z pádu socialismu se proměnila v cynismus

redakce 09.07.2019

Jen co se znovu dala dohromady jeho domovská skupina Wolf Parade, Boeckner se znovu vrací na koncertní podia s Operators i Handsome Furs. Co nám k tomu řekl?

Ólafur Arnalds: Nejhorší tvůrčí blok

redakce 08.07.2019

Za hudbu k seriálu Broadchurch obdržel Ólafur Arnalds prestižní ocenění Britské filmové a televizní akademie. V létě představí na Colours of Ostrava skladby z posledního alba re:member, se kterým se…

Tokimonsta: Je to krásná doba

redakce 03.07.2019

Tokimonsta se letos v létě představí na Colours of Ostrava, ale i na Pohodě. Její sety jsou ekletické, plné hiphopových beatů, R&B i tanečních pasáží. Rozhovor.

Bob Hardy (Franz Ferdinand): Je to skvělý

redakce 27.06.2019

Dělat rozhovor se skotskými indie rockery Franz Ferdinand, když tušíte, že to pro každého z nich bude xtá dvanáctiminutovka v řadě, to je svého druhu řehole.

Ivan Hronec (Edison Filmhub): Nemáš kino, nemáš pravdu

redakce 25.06.2019

V pražské Jeruzalémské ulici se zkraje června otevřelo nové kino Edison Filmhub, pročež jsme se zeptali ředitele Film Europe Ivana Hronce.

Hradby Samoty: Priestor pre každého, ale našťastie nie pre všetkých

redakce 24.06.2019

Hradby Samoty, to není zrovna normální festival, a to jak lajnapem, tak umístěním i celkovou myšlenkou. Víc nám řekla dvojka z pořadatelského týmu.

Vstupní prohlídka: Timbertwig

redakce 24.06.2019

Timbertwig mají za sebou jedno EP, ale písniček je více, jinak by taky nemohli koncertovat po Evropě.

Broněk Slezák, Jana Fryzelková (MišMaš party): Pro nás je to přelomový ročník

redakce 19.06.2019

Mišmaš párty je ideální příležitost zkusit i něco, co je daleko za hranicemi, které si většina umí představit. To je snad princip festivalu, ne?

Cash Savage: To, že jsem žena, neznamená, že jsem máslo

redakce 18.06.2019

V diáři australských The Last Drinks, kteří jsou známí divokými koncerty, jsou tři neobvyklé tuzemské štace. Rychlé otázky a ještě rychlejší odpovědi Cash Savage.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den II.

redakce 17.06.2019

V první části rozhovoru jsme se s ním bavili zejména o showcasech obecně a jejich vnímání v tuzemském prostoru, v druhé části se rozletíme po world music.