Články / Rozhovory

Justin Pearson: Všichni jsme slušní lidi, a zároveň zmrdi

Justin Pearson: Všichni jsme slušní lidi, a zároveň zmrdi

WAGHiSS666 | Články / Rozhovory | 07.09.2015

Ze Států si můžete přivézt plno cetek, levných značkových hader nebo idealistický filtr na svět kolem. Já potřeboval jen dvě věci: cigára, co kouří každý můj hrdina, a knížku, kterou nenapsal. Justin Pearson není hrdina, to už se psalo dřív. Přestože má doživotní nálepku pionýra jisté zásadní scény v San Diegu a specifickou auru, do hrnku s horkou vodou neponořil pytlík s čajem ani kafe, ale trysky ze spreje na textil, kterým přes šablonu zdarma ničí svršky návštěvníků koncertu Retox. Vystřízlivění ze setkání s celebritou nahradily otevřené očí a pokračovalo to elektronicky po návratu Justina z evropského turné, kdy ho doma čekala nemocná fenka Gee Gee před operací, která jí zachrání život strávený po jeho boku. Než vyjde druhá deska Head Wound City a kapela vyjede koncertovat, naráželi jsme na obsah, formu i komunikačně-jazykové bariéry, dokud to nedopadlo nejlíp, jak mohlo.

Můžeš mi vysvětlit, co znamená hashtag #UN-FTW? Napadají mě dvě věci: ne-fuck the world nebo ne-for the win (dost jsem hrával MMORPG, přiznávám).
Un-FTW není hashtag. Asi jsem o trochu starší než ty, takže jsem vyrůstal s odkazem FTW, který jsem pobral díky kapelám jako X a filmům jako The Decline of the Western Civilization. Je to klasické Fuck The World. Takže se dostáváme k opaku nihilistického odéru, který k „punkrocku“ v minulosti patřil… un-fuck the world. Objevuje se to v textu The Savior, The Swear Word od Retox.

Četl jsem rozhovor mezi tebou a Kayem Buriánkem z roku 2011, kde říkáš, že hudba asi nemůže změnit svět, že muzikanti jen reflektujou společnost a je na nich, aby ukazovali ten obraz takovej, jakej je, realisticky. Je přístup UN-FTW krok vpřed od „ukazování obrazu“ ke zvednuté pěsti? Nechci tě stavět proti vlastnímu výroku, nemyslím, že reflexe je málo, ale změnilo se něco od té doby, co jsou Retox na světě?
Hele, řekl jsem pár různých věcí, co spolu úplně nesouvisí. Podle mě je hudba, nebo jakékoliv umění, nejefektivnější formou komunikace. Bourá překážky, které může nastavovat třeba jazyk nebo společenské postavení. Ale jo, dělám muziku a jasně, není to věc, která může změnit svět, je to jeden z hybatelů nějakého hnutí, nějakého směru. Je v tom energie a snad to někoho přinutí zamyslet se, vcítit se. Umění, v tomhle případě hudba, je obojí: reflexe i zaťatá pěst. Tohle je dost obsáhlé téma, můžeme to rozvinout, jestli chceš, a zaměřit se na to, co dělám v osobním životě i jako člen kapely, nebo jak kapela funguje ve smyslu značky a byznysu a jak moc je politická.

Nechtěl jsem vyčlenit pouze hudbu, nevnímám to jen jako audio stopu, ale jako součást většího celku. Chtěl jsem se zeptat, jestli pozoruješ nějaký vývoj (na sobě, na kapele nebo na světě kolem), způsobený vaší hudbou a postojem.
Jasně, jsme s lidma ve spojení každý koncert, stejně jako každou naší deskou, kterou si pustí. Jen je těžké určit tu úroveň změny, která by se mohla vázat k něčemu tak triviálnímu, jako je naše kapela.

Pojďme k nedávnému evropskému turné. Můžeš jmenovat tři koncerty, kde:
1) hrála nejzajímavější předkapela?
Paříž, resp. kterýkoliv koncert s Warsawwasraw.

2) bylo nejvíc narváno?
Paříž, protože celý prostor byl moc malý pro kapely, co ten večer hrály.

3) se toho během hraní nejvíc posralo?
Nějaké malé městečko v Itálii, nepamatuju si, jak se jmenovalo. Nic, přes co hrál Mike, nefungovalo, hráli jsme asi jenom dvacet minut. Nebo možná Chorvatsko, kde jsme byli zastavení na hranicích, prošacovaní a přijeli na místo se čtyřhodinovým zpožděním.

Co se stalo Brianovi, že za něj musel zaskakovat Paolo, bubeník ZEUS!? Šlo o celý set, nebo jen jednu skladbu?
Jen přídavek, Sketchovi se nic nestalo. Paolo přišel na pódium a přidal se. Věřím, že to byla telepatie.

Myslíš tenhle přídavek?


Ano, pokud se to tak dá nazvat.

Vím, že jste u nás hráli už dřív, já viděl Retox poprvé až v Brně. Měli jste vždycky takovýhle přídavek, nebo je to jeden z novějších výstřelků?
Přídavek vždycky bolí, ať ho uchopíš jakkoliv. Kapelní set by měl být kapelní set, se vším všudy. Ale takové to vytleskávání a vydupávání po odehraném setu, aby se vynutil přídavek, je hrozně divný. Tohle rád přenechám rockovým kapelám, my zahrajeme set a hotovo. Ale abys nebyl za čuráka, musíš na to nějak reagovat. Jako jo, je to vlastně vtip. Řekl bych, že je to další součást umění. Nejlepší je to napínání, akorát teda po bubnu nepřijde nic víc, jenom zklamání, že song nepokračuje. Mimochodem, žerty miluju. Rád si střílím z lidí.

Co je to jedno slovo, které zařveš na konci (nebo co by to mělo být)?
Většinou "fuck", jelikož je to podáno dost hrubě a je to jediná slabika.

Jaké bylo první turné se Squidem? Jak zapadl do Retox a kolik bylo potenciálních basáků?
Squid se k nám přidal po vydání Beneath California a jel s náma turné ve Státech a v Evropě. Co se týká konkurzu, tak moc ne, možná dva. Ale tohle mi nepřijde důležité.

Nedávno jsem na tvém facebooku zaznamenal příspěvek týkající se Nestlé a pitné vody v Kalifornii. Můžeš mě, co nemá páru o celé problematice, zasvětit, proč bojkotovat produkty firmy Nestlé?
V Kalifornii je sucho. Tady najdeš víc informací, co se vztahují k Nestlé.

Bojkotovat jejich produkty se mi zdá jako efektivní plán věcmi pohnout, dělat něco, co je každému dosažitelné, vyjádřit postoj. V jaký doufáš výsledek?
Můj záměr je žít co možná nejprogresivněji, v rámci možností, a být vzorem.

Koukal jsem na fotky ze Sedmičky a přemýšlím, jestli kožené bundy, co všichni čtyři nosíte, byl záměr pro jednotnou image Retox…
Ne. A nechci vyznít jako čurák, ale co nosíme, nikdo z nás neřeší. Nesnažíme se o uniformy. Řekl bych, že jsme všichni v kožených bundách skončili náhodou.

Když uvážím tvoji odpověď a vizáž The Locust, kupříkladu, ptám se: jsou kapely, jejichž image a vizuály tě baví, nebo na tom nezáleží a dobrá muzika nepotřebuje balicí papír a barevnou stužku?
U The Locust jde především a hlavně o muziku a sdělení. Jasně že součástí byl oděv a pódiová prezentace, ale vzniklo to podvědomě a v reakci na ty debilní sračky, proti kterým jsme se stavěli. Byl to způsob, jak být mnohem podvratnější. Jenže The Locust nejsou Retox a fakt, že čtyři různí členové kapely mají náhodou kožené bundy, je naprosto irelevantní. Taky všichni nosíme VANSky, ale to taky není vůbec důležité. Každé umění se formuje podle sebe. Můžeš vzít v potaz The Residents a jejich kostýmy a divnoty a porovnat to třeba s Black Dice, ti svoji tvorbu zase uchopují úplně jinak. Je spousta věcí týkajících se umění a obzvlášť hudby, které můžeš rozebírat. Já nevidím smysl v tlachání o bundách Retox. Sorry.

Takhle jsem to nemyslel. Chtěl jsem se zaměřit na image kapel a jakou mají podle tebe váhu, ne na bundy.
Rozumím ti. Ale nejsem si jistý, jestli my vůbec máme nějakou image, myšleno podle toho, co si vezmeme na sebe. Co se týká našich bund, nejsou důležité. Rozumím konceptu uniformy nebo dress code jako způsob identifikace lidí z jedné komunity. Když potkáš někoho s tričkem Born Against, očekáváš určitý level inteligence oproti někomu s tričkem Green Day. Tyhle aspekty beru. Ale byl jsem tvojí otázkou rozhozený a nenašel jediný důvod v tomhle tématu pokračovat.

Otázka byla myšlená takhle: jsou kapely, u kterých tě baví visáž sama o sobě a myslíš, že je důležitá (pro pozorovatele), nebo ti nepřijde tak důležitá a záleží jenom na hudbě, obsah nad balením? Napadlo mě to, když jsem četl, že jsi jako kluk měl rád KISS.
Jasně, chápu důležitost image a toho, co kdo vezme na sebe. A jsem fanoušek věcí, co spadají do kategorie ‘look‘. To je samo o sobě taky umění, co kdo nosí, nebo nenosí. Ale otázka byla položená jinak. Vyrůstal jsem s posedlostí Sex Pistols, hlavně tím, jak vypadal John Lydon. Taky mě bavilo, jak se prezentovali Ramones, což fotka, o které se zmiňuješ, asi může evokovat. Ale nejsem si jistý, že tyhle kapely to dělaly vědomě. Podle mě to tak prostě bylo, nosili, co jim bylo pohodlné. Dává to smysl? Abych to posunul dál: ve věci kapel se specifickým vzhledem jsou podle mě zásadní Devo. Stejně jako warpaint black metalistů nebo jak se crust spojuje s nášivkami všude možně, tohle je něco, s čím se může identifikovat jednotlivec, stejně jako jednotlivec se skupinou. Takže na závěr – ne, v Retox absolutně neřešíme, jak vypadáme.

Nahráli jste splitko s vynikající kapelou Narrows, máte tam jednu novou věc a cover Fascination Street od The Cure, což může být pro dost lidí překvapivé. Mě na tom baví, že to není tupě přehraný originál, ale cítím tam osobité uchopení (hlavně co se týká Mikeových kytar a vokálů – kdo zpívá refrén?). Tohle je, pokud vím, jediný cover, co Retox udělali. Baví tě některá předělávka víc než originál?
Souhlas. Podle mě by každý cover měl být přepracovaný, jinak není důvod ho dělat, je to interpretace původního díla. Vokály se mnou zpívá naše kamarádka Jennifer, úžasný člověk a hudebnice, takže to byla pocta s ní dělat. Jsem si jistý že další cover uděláme, pokud to bude smysluplné. A co se týká předělávek, co zastiňují originál, je to ojedinělé, ale Hurt od Johnnyho Cashe je podle mě lepší. Jasně, originál je fajn, ale jeho verze je mi bližší.

Asi jsem jediný, kdo má radši verzi od NIИ. Hostoval jsi ve spoustě skladeb různých kapel, třeba Vegamoore, ZEUS!, Sunshine aj. Jak přistupuješ k textům? Je rozdíl, jestli textuješ svoji kapelu nebo cizí, anebo je to celé součást jednoho sborníku Názory a podvědomí Justina Pearsona?
To záleží na projektu nebo skladbě. Záleží na pocitu nebo stylu, ten může předurčit náladu a téma textu. Navzdory tomu si myslím, že spousta mých kolaborací z poslední doby není takových, že bych si za nimi musel stát. Na druhou stranu věc, co jsme udělali se ZEUS!, mám asi nejradši. Baví mě ta skladba, ale hlavně mám rád kluky z kapely. Věci s Bloody Beetroots, Designer Drugs a některé další jsou jenom kraviny.

Kraviny?
Upřímně, hudba, na které jsem dělal, mi přijde odfláknutá. V žánru jako EDM jsou nepsaná pravidla, co se týká struktury, to beru. Ale přijde mi, že lidi, co dělají tuhle muziku, ať už jí chceš říkat jakkoliv, jsou líní a pohodlní. Nevysvětluj si to zle, nezahazuju EDM jako takové a jsem si jistý, že obě tělesa mají slušnou tvorbu. Ale skladby, na kterých jsem s nima dělal, jsou podprůměrné. I co se týká vokálů, neměl jsem kontrolu nad výsledkem a podle mě to mohlo dopadnout líp. A nechci podkuřovat sobě nebo Nathanovi Joynerovi, ale skladba Designer Drugs je ve verzi od Leg Lifters lepší. I klip je lepší. Ale znovu, tohle je jen můj názor. Je mi jasné, že budu za kreténa, když to ventiluju víc, než by se mělo, ale myslím, že je důležité nebýt shnilý a určovat si výzvy a překonávat sám sebe, ať už děláš jakékoliv umění. Tyvole, vždyť většina věcí, na kterých jsem dělal v předchozích kapelách a kde jsem to měl od začátku do konce pod palcem, vůbec nedopadly. Ale pokud jde o věci s Bloody Beetroots a Designer Drugs, to bylo předem prohrané.

Oblíbení textaři a literáti?
Takhle zpatra Antony Hegarty, Nick Cave, Sam McPheeters, Tom Waits. Zrovna jsem začal číst House of Leaves.

Poslední otázka: jsi pořád fanoušek Star Wars?
Zatím ta nejlepší otázka. Ano, a vždycky budu. Stejně jako miluju jakoukoliv formu umění, třeba kapelu, jestli mi rozumíš. Sem tam udělají mizernou písničku, každý to někdy zkurví, včetně mě. Řekl bych, že Nová Naděje a Impérium jsou nejlepší epizody, jsem fanoušek filmů, co nejsou ‘hezké‘. Ale to, co ve mně rezonuje, je příběh, od dětství až dodnes. V tom, co ty filmy představují a z čeho čerpají, je spousta základních prvků. Jsou Ewoci v pořádku? Podle mě ne. Sorry, ale Impérium nemůže svrhnout banda medvídků, měli to být Wookiové. A pak tu máme novou trilogii. Podle mě šlo v té původní spíš o příběh a postavy, nicméně mám plnou důvěru v to, co uvidíme v prosinci. A znovu, jde o příběh. Takže se možná vrátím k tomuhle postoji i s novým filmem.

A jak se na chystaný díl Star Wars: Síla se probouzí díváš s ohledem na často kritizovanou koupi práv Disneyho studiem? Máš strach, že nové uchopení zprasí to, co máme rádi – Star Wars ságu?
Nemyslím si, že to bude horší než nová trilogie. Disney má vazby i na některé solidní věci, kupodivu.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ivan Hronec (Edison Filmhub): Nemáš kino, nemáš pravdu

redakce 25.06.2019

V pražské Jeruzalémské ulici se zkraje června otevřelo nové kino Edison Filmhub, pročež jsme se zeptali ředitele Film Europe Ivana Hronce.

Hradby Samoty: Priestor pre každého, ale našťastie nie pre všetkých

redakce 24.06.2019

Hradby Samoty, to není zrovna normální festival, a to jak lajnapem, tak umístěním i celkovou myšlenkou. Víc nám řekla dvojka z pořadatelského týmu.

Vstupní prohlídka: Timbertwig

redakce 24.06.2019

Timbertwig mají za sebou jedno EP, ale písniček je více, jinak by taky nemohli koncertovat po Evropě.

Broněk Slezák, Jana Fryzelková (MišMaš party): Pro nás je to přelomový ročník

redakce 19.06.2019

Mišmaš párty je ideální příležitost zkusit i něco, co je daleko za hranicemi, které si většina umí představit. To je snad princip festivalu, ne?

Cash Savage: To, že jsem žena, neznamená, že jsem máslo

redakce 18.06.2019

V diáři australských The Last Drinks, kteří jsou známí divokými koncerty, jsou tři neobvyklé tuzemské štace. Rychlé otázky a ještě rychlejší odpovědi Cash Savage.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den II.

redakce 17.06.2019

V první části rozhovoru jsme se s ním bavili zejména o showcasech obecně a jejich vnímání v tuzemském prostoru, v druhé části se rozletíme po world music.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den (část první)

redakce 10.06.2019

S Jirkou Moravčíkem nejen o festivalech, africké hudbě či relevanci termínu world music, ale také o tom, že „duši hladící hudby“ se jen tak nezbavíme.

Pořadatelská: Jan Bartoš (Prague Music Performance)

redakce 07.06.2019

Prague Music Performance je mezinárodní festival a institut zaměřující se na organizování koncertů i interpretačních kurzů sólové hry i komorní hudby. Zpovídáme zakladatele a šéfa Jana Bartoše.

Tonda Kocábek (Boskovice, Kaštan): Mám své jistoty

redakce 03.06.2019

Na Bílou horu si znovu našly cestu kapely z temných sklepů i popového výsluní, a to zdaleka nejen ty domácí. Tradiční klub Kaštan proživá obrození, Tonda Kocábek je u toho.

Markéta Fantová (Pražské Quadriennale): Vystavovat divadelní zážitky a neztratit přitom identitu

redakce 31.05.2019

Rozhovor s uměleckou ředitelkou Pražského Quadriennale o vystavování současné scénografie a udržování identity scénografické profese. Živé umění, živý prostor.