Karlovy Vary 5: Dvakrát o boxu

V intenzivním diváckém modu, kdy lze za jeden den stihnout několik filmů, člověk s oblibou hledá tematické a formální spojnice. Za celou dobu konání festivalu se tu setkaly kupříkladu dvě mysteriózní hříčky o hrdinech, jejichž život se kroutí pod tíhou surrealistických náhod a nelogických záměn (Realita / Schmitke), pak filmy s motivem záhadných sebevražd (Bridgend / Rozrušení) a nakonec i dva snímky o boxu.

První z nich, slovenské road movie Koza, balancuje na hranici dokumentu a sociálního dramatu. Režisér Ivan Ostrochovský vypráví příběh stárnoucího olympionika, boxera s přiléhavou přezdívkou Koza, který se společně se svým manažérem vydává na cestu po Evropě. Motivací je vydělat peníze pro přítelkyni a zaplatit potrat, k němuž se skálopevně rozhodla. Koza je prosťáček žijící z invalidního důchodu. Boxerská kariéra pro něj dávno skončila, takže jediným východiskem je udržet se pár kol na nohou, sebrat peníze a směle pokračovat dál. Tragikomedie stojí na herecké autenticitě, pocitu, že sledujeme opravdové hrdiny v nepřikrášlených a pokud možno v neviditelně stylizovaných situacích. Celý koncept je však poněkud vratký; na jedné straně kvůli omezenému hereckém rejstříku romského boxera, který je v podstatě pasivní postavou smýkanou manažérem, na druhé straně kvůli stylistice samotné. Brilantní kamera Martina Kollára snímá hrdiny v dlouhých, často statických kompozicích. Opakující se situace dávají samy o sobě tušit, že i při střídmé stopáži pětasedmdesáti minut už není o čem vyprávět. Vše vyvažuje humor pramenící z upřímné naivity hlavního hrdiny a z honby za profesionalitou, která na sebe nabaluje vypočítavý management i ochotnické trenéry-alkoholiky. Kozovým pádům se divák rád zasměje, ale stejně tak mu nejsou lhostejné.

Rumunský snímek nazvaný příznačně Box se sportu dotýká v podstatě jen okrajově. Devatenáctiletý Rafael je nadějný boxer, který dělí život mezi sportovní trénink, chudou domácnost a sledování oduševnělé Cristiny. Třicetiletá herečka žije v manželství, z něhož vyprchala veškerá energie. Pravý cit nachází až v okamžiku, kdy se životy dvou odlišných lidí střetávají. Drama režiséra Florina Şerbana (Když chci, tak písknu), jakási novodobá variace na Kieślowského Krátký film o lásce, je příběhem o hledání cesty ze stereotypu, vyrovnávání se s kompromisy a nenaplněnými city. Poměrně banální story paradoxně trpí emotivní prázdnotou, ale i formální manýrou v podobě dlouhých steadicamových chůzí, kdy jsme v obludné frekvenci co pár minut nuceni sledovat zátylek jedné z kráčejících postav. Daleko intenzivnější a v několika momentech strhující je energie investovaná do sportovních výkonů, scén tvrdých boxerských zápasů, které umocňuje nejen fluidní ruční kamera, ale především mistrovská práce se zvukem. Co naplat, katarze se nedostavuje a nosný příběh dvou netradičních milenců končí v pasti letargického finále. Do sebe zahleděné festivalové uměníčko s krásnými obrazy a nevzrušivou pointou.