Články / Reporty

Nejlíp se tančí za deště (Okolojeles)

Nejlíp se tančí za deště (Okolojeles)

Michaela Peštová | Články / Reporty | 29.07.2020

Okolojeles pro mě letos začíná už na konci března. V době, kdy covid-19 na čas vystavuje stopku snad všemu, organizátoři festivalu v čele se Sabinou Coufalovou stále nepřestávají věřit, že se u rybníka ztraceného v lese kdesi na Vysočině zase sejdeme. Jejich optimismus znamená hodně. Představuje ujištění, že všechno bude zase v pořádku.

A pak je v půli července pátek, na obloze mraky. Má pršet. Koruny stromů tentokrát nebudou stínit slunce, jak si pamatuji z předminula, ale tlumit doteky padající vody. Vzpomínám si taky na náušnice s peřím. Letos je poprvé zahlédnu už na nádraží ve Velkém Meziříčí v uších kluků s velkými batohy a bosýma nohama. Konečně tu. Žlutý provázek na ruku. Přivyknout nazelenalému světlu, rozkoukat se. Ve frontě na kafe přede mnou holka s oholenou hlavou fouká do bublifuku, do pusy se pak snaží chytat bubliny. Ve stanu vedle hrají Sundays on Clarendon Road. Tolik elektroniky snad ani nepotřebují, silné je to dost. Mohli bychom to spolu vydržet i jen tak, bez toho všeho okolo. Já bych to unesla. Chvilku se v tom držet za ruce a neutíkat ke zvukům, které trhají tíži toho, co mi říkáte. O to se postará kamarádka Mária, která si polije vlasy pivem. Za tmy na Severním nástupišti je to dojemné. Hudba uši nezahlcuje, a tak se můžu líp dívat. Bezpočet tváří rozsvícených ohněm, hranice mezi námi a kapelou jako by okolo táboráku neexistovala. Je úplně jedno, jestli je to čisté nebo v rytmu, důležitá je blízkost. Kontakt a sdílení. Nejsilnější a nejupřímnější potlesk dostávají kluci, co jen tak drnkají na kytaru. To můžeme všichni a všichni to potřebujeme. Teď je ale ještě tma a v předním stanu poskakují Fvkv_kvlt. Pohrávají si s kýčem, hranici nepřekročí, a když, tak jenom maličko. Rap jako by do lesa snad ani nepatřil, o to víc to funguje.

A pak je sobota a začne pršet a zvuky se slévají jako kapky na okenním skle. Autorské čtení přírodní lyriky, nebo taky v současné době rezonující environmentální poezie, ve stanu u vody za ukrutného deště se mě nedotýká, zato rozesměje. Básník Tomáš Přidal mi vysvětlí dávnou záhadu, proč nikdy nenajdu ani jedinou houbu, všechny se totiž mění v houbaře. Nad ostatními ční humorem, skromnost a průhlednost jeho slov nenutí dlouho přemýšlet nad tím, co za nimi cítit. Autor se neschovává, neuhýbá, nesnaží se mást. Nežadoní o pozornost, nemusí. Otevřenost bez zbytečné doslovnosti vzbuzuje dětskou zvědavost.

fotogalerie z festivalu zde

Margo zahání déšť. Tři dlouhovlasé šeptají z mlhy, která stoupá nad vodní hladinou. Nemůžu odtrhnout oči. Jsou se mnou, až mám na chvíli pocit, že jsou mnou. Moje vlastní city dostávají melodii. „Všechno je dobrý,“ říká frontmanka Aneta Martínková a já jí věřím. Potřebuju. Potřebuju i to blýskavé tričko, co má na sobě. Miloš Hroch a Karel Veselý představují ve stanu fragmenty z připravované knihy Všechny kočky jsou šedé o vývoji smutku v populární hudbě. Naštěstí už není rok 1965 a těžké texty se nemusí schovávat do třpytivých obalů. Je rok 2020 a kluci můžou brečet, holky být pěkně naštvané a sprosté a nebýt na ozdobu. Ještě stále za to dostáváme přes prsty, tady v lese se to ale smí. Zoufale potřebujeme bezpečná místa, jako je Okolojeles, kde o tom mluvíme, básníme, slabě šeptáme do mikrofonu i řveme. V dešti se tak nějak snadněji brečí. Je jedno, jestli máme srdce zlomené láskou nebo usychajícími lesy okolo. Potřebujeme místa, kde své vize nemusíme pořád dokola obhajovat. Tady je normální nebýt sexista, rasista, být smutný, být nezávislá nebo nemít oholené nohy. Ne z nějaké duté rebelie, ale protože tohle jsem já, tohle jsme my. Tenhle rok to zpod těch všech pláštěnek a holinek není vidět, ale je to cítit všude kolem.

Sabina Coufalová z festivalu z bahna, do kterého se všichni boříme, uplácala srdce. Rozloučení obstarávají šamani z AVA kolektivu, krásně a láskyplně, zase s nimi podnikám výlety do netušených hloubek vlastní imaginace. Chtěla bych s nimi zůstat až do světla, ale loučí se příliš brzy, stejně jako letní noci. Za nehty si domů odvážím trochu bláta, rady do života o křehkosti mužských srdcí a ujištění, že nejlíp se tančí za deště. Okolojeles zanechává stopy.

Info

Okolojeles
17.-18. 7. 2020, Doubí, Narameč

foto © Mária Karľaková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

Michal Pařízek 06.09.2021

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Minka Dočkalová 06.09.2021

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Václav 05.09.2021

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Veronika Havlová, Viktor Palák 01.09.2021

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

Pro tělo, duši i bránici (Respect Festival 2021)

Akana 31.08.2021

A protože zlověstné předpovědi o dešti a zimě se zdaleka nenaplnily, Respect byl opět kouzelným setkáním s pestrou hudbou a přátelskými lidmi, na jaké jsme už léta zvyklí.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Ne!)

Veronika Havlová, Viktor Palák 31.08.2021

Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.

KVIFF 2021: Na cestě a Memoria

Lukáš Masner 29.08.2021

Patrně mým největším favoritem letošního ročníku bylo iránské drama Na cestě sedmatřicetiletého debutanta Panaha Panahiho.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Atlas ptáků)

Veronika Havlová, Viktor Palák 29.08.2021

Před třemi lety dostal Olmo Omerzu ve Varech za svůj film Všechno bude cenu za režii, teď se vrátil do hlavní soutěže s příběhem patriarchy...

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace