Články / Reporty

Nejlíp se tančí za deště (Okolojeles)

Nejlíp se tančí za deště (Okolojeles)

Michaela Peštová | Články / Reporty | 29.07.2020

Okolojeles pro mě letos začíná už na konci března. V době, kdy covid-19 na čas vystavuje stopku snad všemu, organizátoři festivalu v čele se Sabinou Coufalovou stále nepřestávají věřit, že se u rybníka ztraceného v lese kdesi na Vysočině zase sejdeme. Jejich optimismus znamená hodně. Představuje ujištění, že všechno bude zase v pořádku.

A pak je v půli července pátek, na obloze mraky. Má pršet. Koruny stromů tentokrát nebudou stínit slunce, jak si pamatuji z předminula, ale tlumit doteky padající vody. Vzpomínám si taky na náušnice s peřím. Letos je poprvé zahlédnu už na nádraží ve Velkém Meziříčí v uších kluků s velkými batohy a bosýma nohama. Konečně tu. Žlutý provázek na ruku. Přivyknout nazelenalému světlu, rozkoukat se. Ve frontě na kafe přede mnou holka s oholenou hlavou fouká do bublifuku, do pusy se pak snaží chytat bubliny. Ve stanu vedle hrají Sundays on Clarendon Road. Tolik elektroniky snad ani nepotřebují, silné je to dost. Mohli bychom to spolu vydržet i jen tak, bez toho všeho okolo. Já bych to unesla. Chvilku se v tom držet za ruce a neutíkat ke zvukům, které trhají tíži toho, co mi říkáte. O to se postará kamarádka Mária, která si polije vlasy pivem. Za tmy na Severním nástupišti je to dojemné. Hudba uši nezahlcuje, a tak se můžu líp dívat. Bezpočet tváří rozsvícených ohněm, hranice mezi námi a kapelou jako by okolo táboráku neexistovala. Je úplně jedno, jestli je to čisté nebo v rytmu, důležitá je blízkost. Kontakt a sdílení. Nejsilnější a nejupřímnější potlesk dostávají kluci, co jen tak drnkají na kytaru. To můžeme všichni a všichni to potřebujeme. Teď je ale ještě tma a v předním stanu poskakují Fvkv_kvlt. Pohrávají si s kýčem, hranici nepřekročí, a když, tak jenom maličko. Rap jako by do lesa snad ani nepatřil, o to víc to funguje.

A pak je sobota a začne pršet a zvuky se slévají jako kapky na okenním skle. Autorské čtení přírodní lyriky, nebo taky v současné době rezonující environmentální poezie, ve stanu u vody za ukrutného deště se mě nedotýká, zato rozesměje. Básník Tomáš Přidal mi vysvětlí dávnou záhadu, proč nikdy nenajdu ani jedinou houbu, všechny se totiž mění v houbaře. Nad ostatními ční humorem, skromnost a průhlednost jeho slov nenutí dlouho přemýšlet nad tím, co za nimi cítit. Autor se neschovává, neuhýbá, nesnaží se mást. Nežadoní o pozornost, nemusí. Otevřenost bez zbytečné doslovnosti vzbuzuje dětskou zvědavost.

fotogalerie z festivalu zde

Margo zahání déšť. Tři dlouhovlasé šeptají z mlhy, která stoupá nad vodní hladinou. Nemůžu odtrhnout oči. Jsou se mnou, až mám na chvíli pocit, že jsou mnou. Moje vlastní city dostávají melodii. „Všechno je dobrý,“ říká frontmanka Aneta Martínková a já jí věřím. Potřebuju. Potřebuju i to blýskavé tričko, co má na sobě. Miloš Hroch a Karel Veselý představují ve stanu fragmenty z připravované knihy Všechny kočky jsou šedé o vývoji smutku v populární hudbě. Naštěstí už není rok 1965 a těžké texty se nemusí schovávat do třpytivých obalů. Je rok 2020 a kluci můžou brečet, holky být pěkně naštvané a sprosté a nebýt na ozdobu. Ještě stále za to dostáváme přes prsty, tady v lese se to ale smí. Zoufale potřebujeme bezpečná místa, jako je Okolojeles, kde o tom mluvíme, básníme, slabě šeptáme do mikrofonu i řveme. V dešti se tak nějak snadněji brečí. Je jedno, jestli máme srdce zlomené láskou nebo usychajícími lesy okolo. Potřebujeme místa, kde své vize nemusíme pořád dokola obhajovat. Tady je normální nebýt sexista, rasista, být smutný, být nezávislá nebo nemít oholené nohy. Ne z nějaké duté rebelie, ale protože tohle jsem já, tohle jsme my. Tenhle rok to zpod těch všech pláštěnek a holinek není vidět, ale je to cítit všude kolem.

Sabina Coufalová z festivalu z bahna, do kterého se všichni boříme, uplácala srdce. Rozloučení obstarávají šamani z AVA kolektivu, krásně a láskyplně, zase s nimi podnikám výlety do netušených hloubek vlastní imaginace. Chtěla bych s nimi zůstat až do světla, ale loučí se příliš brzy, stejně jako letní noci. Za nehty si domů odvážím trochu bláta, rady do života o křehkosti mužských srdcí a ujištění, že nejlíp se tančí za deště. Okolojeles zanechává stopy.

Info

Okolojeles
17.-18. 7. 2020, Doubí, Narameč

foto © Mária Karľaková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Metronome ještě nemá vybudovanou tradici

Zdeněk Němec 29.06.2022

Nick Cave & The Bad Seeds, Beck a Underworld coby headlineři letošního Metronomu zabodovali. Co ostatní, co všechno ostatní?

Order of Sonic Chaos: projektivní hra ve sklepě

Minka Dočkalová 26.06.2022

Když vstupujete do sklepní části Husy na provázku, kde se nachází scéna brněnského performativního pole Terén, můžete si být jisti, že vždy budete svědky něčeho...

Noc nikdy neutekla tak rychle (Mišmaš)

Veronika Miksová, cyril kosak 26.06.2022

Jsme doma, nebo venku? Jak se dívat na vývoj festivalu Mišmaš a jak na karpatské výhledy? O potocích lásky, dobrý lidech a dětech coby nadějích.

Slunovrat po dvaatřiceti letech s Crime & the City Solution

Václav Adam 24.06.2022

Současná inkarnace Crime & The City Solution sice neoplývá tak zvučnými jmény, jako když jednu dobu téměř stínovali sestavu The Bad Seeds, ale úterní koncert byl velmi přesvědčivý.

Hvězdy, rituály a splněná přání aneb Respect Festival 2022

Akana 23.06.2022

Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.

Mesiášský komplex, nuda k uzoufání i Prince-zna (Tempelholf Sounds 2022)

Vojta Chmelík 22.06.2022

Po první díle přinášíme pokračování reportáže z berlínského festivalu Tempelhof Sounds. Muse, The Strokes, Anna Calvi a mnozí další. Včetně spálené kůže.

Právě teď žiju dobrý život: Dům kultury a naděje v HaDivadle

Minka Dočkalová 21.06.2022

Zkuste si vybavit jediný okamžik svého života. Vzpomeňte si a znovu prožijte pocit, kdy jste si v duchu řekli: ano, teď žiju opravdu dobrý život...

Přivykání na tmu i asociační hra (Trojvernisáž v Galerii TIC)

Minka Dočkalová 16.06.2022

V Galerii mladých ožívá snově surrealistické mojo, o patro výše implicitně stalkerský polodokumentární film a vedle, v Galerii u Dobrého pastýře je možné zažít dotyk postapokalyptického světa.

Rozinkové bombardéry, pražská šunka a bílé i černé kněžky (Tempelhof Sounds 2022)

Vojta Chmelík 14.06.2022

Když byl loni ohlášen nový festival s headlinery Muse a The Strokes na letišti Tempelhof, poskočil jsem radostí. A rovnou schytal od okolí pár jízlivých narážek.

Pěsti vzduchem (Dälek)

Lukáš Grygar 09.06.2022

Chvěje se sál, drnčí jeho železný interiér, mám cukání spustit něco jako pogo, ale dopadlo by to těmi pěstmi.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace