Články / Reporty

Póza v přímém přenosu (United Islands, klubová noc)

Veronika Miksová | Články / Reporty | 21.06.2014

Když už máme ten šampionát vymydlených muskulatur pobíhajících po hřišti, proč si nedat imaginární zápas na pódiu Paláce Akropolis, který bez velké pozornosti sdělovacích prostředků proběhl ve čtvrtek.

V rámci klubové noci United Islands se na hřišti představili hned tři hráči. Sympatický britský písničkář žijící v Praze, jehož hlavním handicapem je jméno Alasdair Bouch (just joking). Indie kapela z Valašského Meziříčí - Tichonov, vtělení geniálního matematika (nebo snad legendárního hokejisty?) s ambiciózním posláním odmňágizování rodného města. A nejvíce očekávání tahouni sezóny, holomóčtí Nylon Jail, mistři velkých gest.

Skoro nestihnu začátek zápasu, který je sice hlášen na 19:30, nicméně v 19:23 je první třetina dávno rozběhlá. Má obava, že budu muset čelit roztahanému kvílejícímu uzlíčku citů, se naštěstí neplní. Damien Rice curse se nekoná. Alasdair Bouch pódium ovládne se svou věrnou akustickou společnicí a nás dvacet v sále skoro nestíhá chytat jeho přesně mířené ohnivé přihrávky. Tuhle přístavní blues, tamhle niterný soul, a do rohu letí rockový Gagarin (též vysoké překopnutí branky, pozn. a.) o hříšnících. Tenhle týpek si na nic nehraje, s nadhledem vtipkuje s publikem a podupává podpatkem. Žije na cestě a má z čeho čerpat. Navíc podle rozhovoru v Lidovkách ví o naší historii víc než průměrný Čech. Minimálně dvě trefy do brány to byly.

Druhá třetina patří zkušeným borcům z kytarovkových Tichonov, kteří, věřte nevěřte, hrají už osm let. Na to, že si kluci jen tak založili kapelu, aby se o nich psalo (Jan Boroš na střídačce), je to překvapivě silné. Ok, nesmíme zapomenout, že tihle šíbři mají/měli další projekty (Fiormoss, Luno, Southpaw, Elektrïck Mann, Piano…). Faul Davida Schwagera, snad v pokusu o vtip: “Další pecka se jmenuje... no to je vlastně jedno, stejně to neznáte,” si sice říká o žlutou kartu, ale díky tomu, co následuje... přehlížím jako správná pruhovaná svině. Snad první česká indie kapela s čitelnou britskou inspirací (nekopírují), která umí dobře anglicky a je jí rozumět. Navíc jejich písničky jsou zajímavě vystavěné a klenuté jak románský oblouk. Mají pevné kořeny, silnou ústřední melodii, která se postupně větví a košatí, zpomaluje a zrychluje - pohlcuje. No zkrátka během jejich produkce nestihnete: 1. dloubat se v nose 2. jít na záchod 3. prohlížet si rodinné fotky 4. hodnotit, jak “tančí” vaše okolí. Odpoutáte se a necháte se unášet riffy a skvělými bubny. Tah na bránu a překvapení večera.

Vrcholem večera mají být aktuálně všude opěvovaní Nylon Jail, vítězové loňské Vinyly, kteří se sami vtlačili do kolonky progressive country. Promiňte mi všichni, Fullmoone, Kittchene a další. Mám vás ráda, ale tohle vám už po včerejšku nesežeru. Mně se to zdálo podezřelé i při takovém tom domácím poslechu. Progressive? Country? Cashovské? To zase někdo něco napsal a pak to všichni hudební publicistí s prominutím blijí do éteru. Možná by jim neuškodil poslech výběrovky od Cashe nebo Hazlewooda. Samotný vstup na hřiště se odehraje za monumentálního skrytého intra, ze kterého je třeba mně jasné, že si tady někdo hraje na hvězdu (minimálně večera). Já fakt moc nechci psát o tom, co se mi nelíbí, ale pár poznámek si neodpustím. Hraní do půl těla bez odpouštím jen Iggymu, protože ten ani neví, jak se pouští pračka. Házení kožichem do sálu? Nuda. A prostě to celý smrdí jak navoněná mršina a zní jako Two Gallants s Alzheimerem. Zoufale to nebaví. Nepomůžou ani čmáranice na ksichtu, cigarety dým, velký vousy, ani hra na Divokej západ a rozladěný banjo. Přitom já miluju country, přesně to, ke kterému se Nylon Jail odkazují, akorát že tohle není ono. Hazlewood, Cash ani ti Two Gallants by si nikdy nenechali vytetovat naživo při hraní písničky nějakou zasranou šmouhu a nepindali by při tom jak Karel Gott. Po týhle pozérský epizodě jsem musela ze sálu. Ať si o nich píše někdo jinej. Pro mě je to hudebně naprosto neobjevný, a že je to něco, co na české scéně ještě nebylo, pro mě není argument. Znova půjdu, až se frontman naučí anglicky, odhodí pózy a bude hrát (ne něco na nás). Největším Barošem trojzápasu se stává Jiřín Jirák.

Howgh!!!

Info

Klubová noc United Islands: Alasdair Bouch, Nylon Jail, Tichonov
19. 6. 2014, Palác Akropolis, Praha

foto © Andrea Petrovičová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Mezi chaosem a soustředěním (The Ex)

Akana 24.03.2024

Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.

Róisín Murphy: elegancia a veľa vtipu

Michal Mikuláš 20.03.2024

Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...

7 okamžiků South by Southwest 2024

David Čajčík 20.03.2024

Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.

Někdy to vazbí, někdy vázne (Idles)

Michal Smrčina 17.03.2024

Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.

Ze dna spirály (hackedepicciotto)

Kryštof Kočtář 15.03.2024

Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.

Zapleteni v sítích filmu (FAMUFEST)

Tomáš Jančík 13.03.2024

Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?

Harfa, která si vše pamatuje (Mary Lattimore)

Julia Pátá 12.03.2024

Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.

Extatická geometrie s Meshuggah

Jan Starý 11.03.2024

Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace