Temné, hebké sny [ˈbrekfəst]

Valentýnská edice [ˈbrekfəst] se odehrála v komorním žižkovském prostoru City Surfer Office, který pár týdnů posléze oznámil konec. Po patnácti letech fungování se týmu neziskové galerie nepodařilo sehnat finance potřebné k realizaci letošního programu. Hořkosladce jsem tehdy zírala na výstražně oranžový post a vzpomínala na srdečné přivítání B týmu u malé DIY kuchyňky. Kde budu poslouchat nevědomky naposledy příště? Sbohem, kolik šátečků? Kurátorované koncertní session naštěstí zatím nemáváme.

Na únorové ráno by se nabízelo navázat prvního máje, nakonec se scházíme druhého. Snídaňový kolektiv tentokrát přivádí k holešovickému výstavišti, železná brána Moderní galerie AVU otevřená dokořán vítá příchozí cute plakátem Lizy Ulyanové a ujišťuje, že trefili do cílové rovinky. B tým zpravidla předchází případným nepříjemnostem informačními stories na Instagramu, kde sdílí plánek s polohou a vyznačenou cestou z tramvajové zastávky. Doplňují ho návodnými guidelines, jak si užít koncert tak, aby si ho užili i ostatní. Drobné kroky v celku organizace vytváří soudržný safe space bez ohledu na to, u jakého stolu [ˈbrekfəst] hostí.

Pure holčičí parta neztrácí tempo. Původní zakladatelské duo LilyTesly a Kristýny Sumcové doplnila Hedvika Ocásková, o zvuk se nově stará Adéla Konečná alias Orinoko. Při vstupu do galerie už nestojí nenápadná kasička určená dobrovolným příspěvkům, předprodej lístků se oficiálně spouštěl online, s čímž pomohl kromě proma také A.M. 180 collective (Creepy Teepee). Výměna QRka za drobný špendlík se symbolicky růžovou mašličkou a obligátní kelímek překápka. Za dveřmi čeká opulentní snídaně Emy Bartošové a Veroniky Dolistové, sytí pohled drobnými stříbřitými perlami, růžovými rýžovými oblaky, šeříkovými květy vlnkovaných pusinek. Atrium lemují monumentální kruhové sloupy, podél stěn masivní těla antických soch. Světlík s výrazným kovovým rastrem zalévá prostor matným, hebkým světlem, na podlaze deky, polštáře, dětské koberce.

Ranní set zahajuje pražský DJ coinman46, který spolupracuje s A.M. 180 collective, eklekticky se pohybuje napříč širokou škálou žánrů. Halou nechává prostoupit nostalgický ambient, který dokresluje šum rozespalých konverzací příchozích. Kdo se neposadil, ten polehává se zavřenýma očima na polštářích, sál ale přeci jen ještě chvíli zůstává v pohybu a set se tak stává rovnocenným partnerem v konverzaci. Tlumený beat prostupuje snovými plochami, jeden by se v podobně něžném melodickém ASMR rozpustil.

Sny dávkovat. Křehkou imaginaci rozbít, přeskládat, pokroutit. Londýnští Charlie Osborne byli překvapivým tahem v dosavadním bookingu jinak lokálních jmen. Objev undergroundu tamější scény poutá pozornost především díky promyšlenému narativnímu ekosystému, který se skládá z rozsáhlého spektra performativních prvků. Hororovou estetikou zahaluje krátké viněty, poetické shock-romové příběhy. Osborne přichází ke stupínku z černých beden dramaticky pomalu za rozléhajících se perkusí, v rukách loutku „dummy“, skládané bledě modré šaty nad kolena, sněhobílá tvář. Nesrozumitelný spoken word funguje jako linie vyprávění, ke kterému se příběh stáčí ještě několikrát. Backing track rozbíjí bicí PIKEa, nejzajímavější hudební momenty patří především screams Osborne, kdy do handky naléhavě křičí, ale z beden se ozývá jen úpěnlivý šepot. Necelou hodinu překračuje mezi performancí a hudbou, ticho prokládá intenzivními výstupy, za drásavého kývání hraje na foukací harmoniku, jindy se dlouze točí s růžovou kabelkou v ruce, až shazuje mikrofon ze stojanu. Záměr? Těžko říct. Zvažuju, jak zásadní roli hraje při jejich vystoupení snový, světlý prostor galerie, podivnou temnotu svým způsobem vyvažuje a vytváří tak odosobněný odstup od ztělesněných bludů. Zvláštní, že většina zůstala vsedě na dekách, byť byl rytmus často přívětivý a probouzel.

Po dvou hodinách odcházíme poblouznění do rozloženého sobotního poledne. S šestou session [ˈbrekfəst] možná dospěla, hravosti ale zdaleka nepozbyla.