Bullseye je díl, ve kterém Aaron malinko ustoupil od akce a přidal na psychologické hutnosti. Celek připomíná střet kladiva s trhavinou.
„Tu matraci jsi tady neměl nechávat, Franku. Teď uslyším tvoje sny.“
Scenárista Jason Aaron proslul temnými, drsnými příběhy. Ať už šlo o indiánskou sérii Skalpy, Muže hněvu nebo vidlácké Southern Bastards. V jeho komiksech se sice zlé věci dějí zlým lidem, ale těm dobrým ještě horší. Jsou buď rovnou zabiti, nebo aspoň mučeni, a to často před svými nejbližšími. Sérii Punisher MAX, kterou převzal po Garthu Ennisovi, Aaron ještě odlidštil a téměř zcela zbavil humoru. Zůstaly pouze cynické poznámky a hlášky zabijáckého psychopata, které považuje za humorné pouze on sám.
Frank Castle není ve formě. Nemůže spát. V rukou ho bolí, v zádech skřípe, hlava mu třeští. Zestárnul. Průstřel krční tepny, přelámané prsty, a ještě k tomu na dveře klepe artritida. Střet s Kingpinem byl náročný, a navíc nedospěl ke zdárnému konci. Padouch přežil. Kingpin na něj navíc najal psychopatického Bullseye. Sociálního patologa, který je jedním z největších fanoušků Punisherovy práce a jehož největším snem je pochopit ho, vžít se do něj a potom ho pomalu zabít.
Zvrácený příběh o studiu osobnosti Franka Castlea se neobejde bez částečné rekonstrukce událostí, které zformovaly Punishera. Bullseye je typ zabijáka, který se specializuje na empatii ke svým obětem. Spí nahý na matraci, kterou Castle zanechal v jednom ze svých starých úkrytů, v rámci jednoho pokusu “ukradne” rodinu, studuje profil svého cíle. S každou další stránkou je přitažlivější a jeho nadšení je nakažlivé. Takhle výživný padouch v Punisherovi ještě nebyl. Starý a stoický Castle je sice lepším zabijákem, ale psychologie nikdy nebyla jeho silnou stránkou. Zdá se, že tentokrát narazil na důstojného soupeře.
recenze na Punisher: Vánoce na odstřel k přečtení zde
Vizuál Steva Dillona, který kreslil i (méně násilnou) původní sérii Punishera, se prakticky nezměnil od dob Hellblazera nebo Preachera a problém zůstává stále stejný. Téměř všechny postavy jsou si podobné. Punisher je ten typ komiksu, který vyniká hyperrealistickou kresbou, experimentováním a prací se symboly. Obálkář Dave Johnson symboly ždímá dokonale – Castleova lebka nebo Bullseyův terč se objevují v krvi a stínech a dokážou navnadit ke čtení.
Bullseye je díl, ve kterém Aaron malinko ustoupil od akce a přidal na psychologické hutnosti. Celek připomíná střet kladiva s trhavinou. To nejlepší z moderního Punishera, navíc s koncem otevřeným jako ústa křičícího dítěte!
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.