Sci-fi fanouškovi trvá, než se vrátí do reality. Moonspotter to udělal a dovedl přitom spojit ohromný talent pro komponování elektronické hudby s místy dosti osobní výpovědí.
Pod jménem Subject Lost splnil Petr Adamec sen všem posluchačům elektronické hudby, kteří jsou zároveň fanoušky sci-fi, a vzal je na uchvacující výpravu za hranice Sluneční soustavy. Dunivá majestátní elektronika čerpající mimo jiné z dubstepu, který tvoří jeden z mnoha dílků Adamcova širokého záběru, jako by byla vytvořená proto, aby se šířila vakuem místo ticha. Možná by někteří dokonce otvírali okénka vesmírné lodi, aby si ji mohli poslechnout.
Subject Lost se pak s albem Let Me Live Another Time odmlčel a na jeho místo nastoupil Moonspotter. Už ne cestovatel toulající se myšlenkami po hvězdách, ale dospělý muž, co vyzrál a přirozeně, avšak ne znechuceně, odložil klukovské tužby a sny. Nechal je na místě, které si zaslouží, a jako umělec se obrátil zpátky k Zemi – na albu Worship Warship k lidem a současnosti, na nejnovějším EP Vlci na Měsíci vyjou na Zem nakonec i sám k sobě.
Je bez pochyb, že Vlci jsou zatím Adamcovou nejosobnější nahrávkou. Je to hlavně díky tomu, že celým pětiskladbovým EP se line jeho čistý hlas, který napůl zpívá, napůl promlouvá, a především Moonspotterovu hudbu zcivilňuje. Zatímco Warship Warship si na pár místech nezadalo s intenzitou nahrávek pod hlavičkou Subject Lost a přidávalo nový výrazný prvek v podobě elektronické kytary, Vlci jsou subtilní nahrávkou, která možná zpočátku zaskočí.
Poprvé nejsme ihned někam odnášení náloží brutálního zvuku, ale posloucháme nenápadně plynoucí tóny, decentně podbarvené sice hutným, ale klidným elektronickým tepáním. Ano, posloucháme Moonspottera a Vlci vyjí až z Měsíce, ale vyjí na Zem a věci, o nichž Moonspotter na EP promlouvá, jsou pozemské a hlavně lidské povahy. V asi nejsilnější skladbě Němá slyšíme věty: „Má nevěsta němá/ trhá stránky, kde se nemá/ … konec světa, ten byl přece včera/ … řekni, s kým si včera byla…“
Sci-fi fanouškovi trvá, než se vrátí do reality. Moonspotter to udělal a dovedl přitom spojit ohromný talent pro komponování elektronické hudby s místy dosti osobní výpovědí. Výsledkem je intimní, přitom naprosto pohlcující nahrávka, jeden z vrcholů Adamcovy tvorby. Dalo by se použít klišé, že hudebně i jinak vyzrál, ale mnohem výstižnější je říct, že se znova narodil. A nebojte se, o Cyberpunk nepřijdete.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.